Svíčka

Mám pocit, že něco objevuji. Tedy mám hezký pocit, když se mi něco přihodí a atmosféra kolem je jako z mých oblíbených knížek. Ona ta atmosféra vlastně doopravdy neexistuje, ale já si ji vsugeruji, takže si připadám stejně, jako se podle mě musel cítit třeba Breton, když psal Šílenou lásku a chodil po pláži a objevoval zasutou logiku ve věcech, jejichž funkcí je, aby působily nahodile. Umí to tak mistrně, že Vás přesvědčí, i když víte, nebo spíš cítíte, že ani on neuchopil tu skutečnou a jedinou pravdu tohoto světa. Jenže Vám dává pocit, že člověk nemusí být ztracen v moři Osudu, který působí bez jeho zásahu. Protože všechno se děje podle pravidel a on je hledá. Breton to umí, ale já ne, proto mi zřejmě stačí ta síla prostředí, kouzlo okamžiku.

Kdyby ten den bylo možné rozsvítit světlo v onom pokoji, četla bych si o životě Baudelairově. Jenže pohodlné křeslo vyvolalo snivou náladu. Ta svíčka na stole tak krásně hřála. Ale jen z určité vzdálenosti- nad plamenem bylo horko. Člověk zkouší, co vydrží. Já neměla chuť pálit si prsty. Muselo mě tedy zaujmout, že centimetr od plamene je chladno. Proč? Často jsou protiklady těsně vedle sebe, tak blízko, že nemáte šanci je rozpoznat. Museli byste mít příležitost si je osahat jako já ten den. Přiložit ruku a vzdalovat a přibližovat. Máme tendenci dívat se na svět rukama. Je to zvláštní, nebo pudové? A pak to přišlo. Rentgen. Ta svíčka prozáří mé prsty tak, jak bych to od ní nečekala. Kde se vzala červená barva mých bílých prstů, když plamen svíčky je žlutobílý? Vidím žilky a bělost kloubů. Je to skoro hnusné, ale nemůžu přestat. Zkouším to znovu. Snad abych dokázala, že mé brýle kompenzují oční vadu dokonale. Nemohu se nepodělit. Přesvědčuji jí, že tím musí být také fascinována.

A kde je Breton?