Sen letního odpoledne

Ležím na slunce prohřátém písku, oblohou prohání se jen obrazy mého snu, vítr odpočívá opodál, znaven letním sluncem a pár kluků honících se za kulatým nesmyslem, za pár chvil ocitám se sám, a jen ticho mi zpívá věčně stejnou ukolébavku, tu zastínil někdo slunce, tak svou ruku k čelu přikládám, z ticha přišla, já spatřil snědě opálenou dívku, přisedla k mému loži z písku, ptala se, zda chci zažít něco ze svého snu, co se mezitím přestal oblohou prohánět, zakryla mé oči vůní své ruky, z jejího hlasu vyčíst daly se smutky, za malou chvilku ukolébavkou začala ticho vyhánět, pomalu vzdalovala se za mými víčky, i když cítil jsem její dech na svých lících, až vstanuvší vítr mne probudil, aby můj sen na zrnkách písku odnosil, jen pár mořských mušlí zůstalo po její písni a sevřené stříbrné slunce v duši.

---