První večer

Stála jsem nesměle na prahu do pokoje. Nebyl bohatě zařízený. Spíš vesnicky,skromně,ale prakticky.Bylo tu vše co člověk potřebuje k životu, ale nic navíc. Velká dřevěná fortelná postel, šatní skříň, kterou vyrobily poctivé truhlářské ruce z téhož dřeva jako postel. Bylo vidět, že to jsou originály,mluvily jazykem svého Stvořitele a mě přišlo, jako kdyby ten člověk byl s námi. Ale byly jsme tu sami. Lépeřečno přímo v místnosti jsem stála jen já. On stál pár desítek centimetrů za mnou, jako by nesměle a vyčkávavě. Když jsem se na něj podívala, jen rozvířil vzduch neuvěřitelně dlouhými černými řasami, jaké žádné ženské v životě nenarostou, a prudce vydechl. Přestože se v jeho obličeji nepohnul jediný sval, přišlo mi, že se tím vydechnutím pousmál a dodával mi odvahy. Ale spíš jsem si jí dodávala já sama tím, že jsem si namlouvala podobné věci. Vrátila jsem se pohledem zpět do pokoje. Proti posteli viselo na zdi malé zrcadýlko, popraskané, přesto jsem v něm i na tu dálku viděla, jak jsem bílá a křečovitá. Odvrátila jsem zrak na menší stolek a lavici. Určitě tam tenkrát bylo ještě víc věcí, přesto mé oči stále utíkly k jedinému bodu: široké posteli. Věděla jsem, že se to musí stát. Od malička jsem věřila na Osud a také na to, že se mu nelze vyhnout. Přesto jsem se bála. Ale musela jsem. Mezitím jsem za sebou zaregistrovala pohyb. Přestalo ho bavit čekat. Prudce jsem se otočila. Udělal ke mě jeden pomalý krok a svým tělem mě donutil, abych vešla do místnosti před ním. Udělala jsem to. Ještě jeden plachý pohled. Přišlo mi, že na mě kouká tak nějak omluvně. Došla jsem k zadní straně postele (vždycky jsem se bála spávat u dvěří). Pootočila jsem se zády, myslím že jsem i trošku vzdychla, a jediným pohledem si přetáhla přes hlavu svetr. Poté přišla na řadu tvídová sukně, punčochy. Zůstala jsem jen ve spodních kalhotkách a košilce. Okamžitě mě rozklepala zima.  Aniž bych se jen koutkem oka podívala na něj, vklouzla jsem pod pruhovanou peřinu, schoulila se do embryonální polohy zády k místu, kde jsem tušila jeho postavu. Po chvíli šustění jsem ucítila mírné škubnutí za pokrývku, jak si pod ní lehal. Chvíli jsme leželi bez hnutí. Najednou se významně nadechnul, jako že mi chce něco říct, a já se jediným trhnutím obrátila tváří k němu. Pak jsem to uviděla. Ty oči!!! Takové jsem naposled viděla u naší Asty, když po namáhavém porodu 12 štěňat nevěděla, zda-li má být vděčná že jí je pomáhám umýt, nebo je má bránit. Takové rozpolcení osobnosti, že to cítíte každým pórem svého těla a vryje se vám hluboko do paměti. Rozhodla jsem se. Jediným impulsem jsem mu položila na jeho volně ležící ruku svou ledovou dlaň. Prsty ho určitě zastudily, neboť je okamžitě sevřel ve svých a něžně je třel. Rozklepala mě zimnice. Nevím, jestli z nervů nebo zimy, která mnou prostupovala. Nejspíš obojím. Ucítil to. S otázkou v očích si mě přitáhl k sobě, na svůj mohutný hřející hrudník. Opět jsem se schoulila. Rozpraskané rty jsem mu tiskla kdesi pod klíční kost, jeho dech se mi vlnil ve vlasech a já se k němu tiskla, jako bych už nikdy v životě nechtěla pustit. Možná...možná jsem to tenkrát opravdu nechtěla. Když jsem po několika minutách k němu zvedla hlavu, abych ho poprvé políbila na rty, musel vidět v mých očích slzy. A ač mi to ještě před malou chvíli připadalo nemyslitelné, byly to spíš slzy úlevy než strachu. Ať už se teď stane cokoliv, je to můj Osud.