Živé nevydrží

    Na hlavní ulici otevřeli novou pohřební službu FABSO DENK.

    Otevřeli ji místo bývalé masny.

    Prošla jsem několikrát kolem výlohy, kde se ještě nedávno vyjímala šunka a svíčková s čabajskou klobásou a všimla si, že místnost je rozdělena na část přijímací a kancelářskou, sedací souprava oddělena paravánem, stěny bílé a prázdné.

    Okamžitě mě napadlo, nabídnout jim obraz. Pracuji totiž v galerii.

    Vstoupila jsem do místnosti (provozovny?, prodejny?, kanceláře?) jak vlastně nazvat onen prostor nabízející poslední útěchu? Azyl pro pozůstalé, vstupující se žalem v srdci nad ztrátou svého blízkého?

    Pozdravila jsem. Člověk za pracovním stolem mi formálně na pozdrav odpověděl, ale nezeptal se, co si přeji. Vyplňoval jakási lejstra a působil dojmem zaneprázdněného.

    “Jsem z galerie ARTA a vidím, že si zařizujete nové zastoupení, chtěla jsem se optat, zdali nebudete chtít doplnit prázdný interiér vhodným obrazem?”

    Evidentně jsem ho svým vstupem nepotěšila. Nechápavě se na mne podíval.

    Pokračovala jsem.

    “Mohu vám nabídnout zajímavá díla, která Vám pomohou doladit atmosféru přijímacího prostoru v různých cenových relacích.”

    “Nezlobte se, ale my nic nepotřebujeme. Ten, kdo nám to tady zařizuje už na tu zeď něco dá.”

    Z jeho řeči bylo patrné, že obraz to nebude. Všimla jsem si, že paraván oddělující sedací soupravu je “ozdoben” umělými květinami (v několika trsech přivázaných vlascem), které prodávají na stánku naši vietnamští spoluobčané k velké radosti východoněmeckých důchodců. Zřejmě bude i na zdi viset dřevěné kolo s podobně vpletenou dekorací.

    Ještě chvíli jsem se asertivně, metodou opakující se gramofonové desky, pokoušela mluvit o obrazech, znázorňujících odchod do jiné dimenze, vize jiných světů, Moodyho tunelech....

    Zbytečně.

    “Nechám Vám tu vizitku, kdyby jste přece jenom od naší galerie něco potřeboval. “

    Skončila jsem.

    Viděla jsem, že o mnou nabízené umění nebude mít zájem. Ještě jednou se mi zatoulal pohled ke stěně s pestrobarevnou umělohmotnou hrůzou. Neodpustila jsem si alespoň verbálně napravit míru vkusu firmy.

    “Nezlobte se, ale ty umělé květiny se sem příliš nehodí. Nepůsobí dobře.”

    Muž se nenechal zviklat.

    “Ten člověk co nám dělá interiér, je sem dal, aby ten paraván nebyl tak chudý a prostor se nějak oddělil.”

    “Ano, ale tohle působí dost lacině a pouťově, také zařizuji interiéry a jestli Vám mohu nezávazně poradit, je to dost nešťastné řešení.”

    “A co by jste sem dala?”

    “Vedle je květinářství a jedna čerstvá kytička na stole by udělala jinou atmosféru.”

    “ ŽIVÉ NÁM HNED CHCÍPNOU.”

    Nebylo co dodat.

    Muž se ponořil opět do lejster.

    Obtěžovala jsem.

    Pieta? Co to je?

    Když jsem vyšla ven, musela jsem se rozesmát.

    Zde jsou zvyklí pracovat s mrtvým materiálem.