Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Psychoanalýza

16. 01. 2004
8
0
3840
Autor
Aaria

Měla bych se konečně otevřít, tak nějak vyjít z těla někam před sebe. Nebýt tak uzavřená. Tak nezúčastněná. Být s druhými je strašně fajn, ale být sama se sebou je o něco horší a těžší.

Analýza pocitů mi pomohla. Pomohla mi pochopit, kdo jsem, kde jsem a ze všeho nejdůležitější myšlenka je snad ta, že abych mohla být s druhými, musím být sama se sebou.

O Vánocích, kdy mají být prý lidi spolu, jsem byla tři dny, z vlastního rozhodnutí, téměř izolovaná od světa. Bylo to … fajn. Navzdory všem novým, mnohdy děsivým pocitům, to bylo moc fajn. Sáhla jsem si tam někam do sebe. Do své samoty, ve které jsem se naučila žít a do které jsem odmítala kohokoliv pustit. Měla jsem strach z toho, že budu lidi kolem sebe zatěžovat. A tak se ze mě stala „železná“ holka, kterou nic nebolí. Ovšem navzdory tomu plechu, co jsem měla kolem sebe, jsem byla schopná a ochotná poslouchat lidi kolem sebe. Byla jsem schopná se usmát, potěšit je. Ráda jsem se smála, to mi dochází až teď. Železná panna s teplým úsměvem. Kdo řekl, že to nejde dohromady?

Nejsmutnější na tom všem byl fakt, že jsem byla ze železa i pro bytost mně v té době nejdražší. Zajímala jsem se o něho, o jeho pocity a myšlenky – jak těžké je vyslovit myšlenky. Říkala jsem mu všechno, co mi přišlo na mysl – tak všechno úplně ne. Jeho názory (netvrdím, že byly špatné) na věci duchovní do mne začaly tvrdě ďoubat a nakonec všechno, co ve mne bylo, usnulo. Všechny schopnosti se zastavily. Úsměv zůstal, já taky, on též. Smála jsem se dál, ale přestala jsem se otvírat. On taky. Mrzelo mě to, snažila jsem se z něho dostat to, co cítí. Chtěla jsem, aby se svěřil, aby se ze svých smutků vymluvil.

Dnes vím, že chtít není jako přát si.

Nemluvil. Byla jsem čím dál unavenější. Já, duše a tělo. Ztrácela jsem chuť do vztahu, do sebe. Úsměv přetrval. A pořád jsem dokázala vyslechnout druhé. Kde se to jen bralo?

Kompenzace. Když jsem já unavená, nebuďte alespoň vy, prosím. Byla to vlastně tichá prosba.

Našel si jinou dívku s jinou duší do které dal své bolesti. Neuměla jsem odpustit a ani jsem se o to nesnažila. Bolelo to a bolí to vlastně dodnes. Dneska si říkám, že kdyby to bylo jen fyzický, odpustila bych. Ale dát do toho duši, srdce… Ne, to nejde…odpustit. A taky dneska vím, že si strašně lžu. Neodpustila bych.

Přesto přese všechno říkal: „Miluji tě, jsi mé světlo.“ Světlo pomalu zhasínalo. Snaha vyrovnat se s tím, že dal duši jinam, se obracela proti nám oběma. Víc proti němu. Byla jsem hyena. Neměla jsem touhu pomstít se, jen ta bolest byla větší, než jsem myslela, že bude.

Rok. Celý rok jsem zhasínala, až jsem nebyla schopná ničeho. Byla jsem veselá do chvíle, než jsme se měli sejít. A pořád jsem poslouchala druhé.

S hlavou skloněnou, železná panna, já pod tíhou všeho, co jsem na sobě nechala uhnít, jsem řekla: „Tahle už to dál nejde.“

V jeho očích byly slzy, ale já nezapochybovala. Vyděsila mě ta chladnost, co ve mne byla. Nic. Žádný pocit. Štěstí, smutek, bolest – nic ve mne nebylo. Cítila jsem totální vyhořelost. Byla jsem jedno velký spáleniště. Už ani dým ve mne nebyl. Čekala jsem slzy za pár dní. Žádné však nepřicházely. Poprvé jsem se cítila jako železná panna. Vyděsilo mne to. Snad ještě víc, než prve.

Počítala jsem jednadvacet dní. Říká se, že když nezavolám tomu, s kým jsem se rozešla, všechno bude dobré. Já neměla touhu mu volat. Celých jednadvacet dní a ještě víc. Uvědomila jsem si, jak moc jsem mluvila. Jak moc slova nahradila náš vztah. Čím víc jsme si neměli co říct, tím víc jsem mluvila. Nic podstatného, jen slova, písmena a … nic.

Otevřela jsem oči, začala jsem vnímat své tělo. Celé. V jeho kráse, takové jaké je. Poprvé za dvacet let jsem se začala milovat. Bylo mi jedno, že jsem taková a maková. A začala jsem hubnout. V momentně, kdy jsem začala mít ráda ten kus hmoty, jsem bez diet začala shazovat kila.

Vnímala jsem své pocity, tam uvnitř sebe a cítila jsem se jako znovuzrozená. Jako bych žila nový život. Otevřela jsem oči dokořán a radovala se z deště, slunce, z lidí.

Pořád  jsem nedokázala odpustit. Komukoliv. Ani sobě.

Lidi jsou strašně uzavření do sebe a děsí se úsměvu cizího člověka. Málokdo ho oplatí. A tak jsem se začala smát na lidi. Ne, proto, že bych musela, ale proto, že jsem to tak cítila.

Dělala jsem jen to, co jsem cítila a dělám to tak dál. Mám křídla. Našla jsem v sobě mír a klid. Našla jsem společníka pro chvíle, kdy si nevím rady. Pro chvíle, kdy jsem sama. Našla jsem Lásku s velkým L. Našla jsem sebe v přítomnosti. Našla jsem odpuštění.

Když jsem odpustila sama sobě, odpustila jsem i duši, která se usídlila jinde. Přeji si, aby i ona duše mi odpustila, že jsem ji od onoho jinde vytrhla. Dnes už bych to nechtěla zopakovat.

Směji se, poslouchám sebe a lidi kolem. Poslouchám srdcem. Našla jsem své schopnosti, které jsem v sobě zdatně udupala, nacházím se v minulosti a objevuji se v budoucnosti.

Jen jednoho strachu jsem se nezbavila. Strachu z partnerství.

 

 


Aaria
15. 04. 2005
Dát tip
CheGuevara: Díky, že jsi tu byl:-)

CheGuevara
13. 04. 2005
Dát tip
Velice inspirativní (mohl bych sem toho napsat spoustu, ale nema to cenu - vsechno uz stejne vis). Tip 2 pozorovatel: mozna to uz neni aktualni, ale mel by si se zamyslet jestli tem holkam davas vubec sanci. Idealy jsou na nic, pak se pro samou dokonalost neni ceho chytit.... Prestan hledat neco konkretniho, radsi hledej neco opravdovyho!

pozorovatel
13. 04. 2005
Dát tip
neboj, nacházim

pozorovatel
29. 05. 2004
Dát tip
Jéé. Děkuju. Člověk by se měl neustále pokoušet - to je stará pravda, která mi zatim moc nejde. Spíš je problém, že vidim holku a hned vim, jak dlouho by to tak mohlo vydržet. Blbý je, že se často trefim... Ale co. Jednou přijde holka a já budu vědět, že je to ta pravá... teda doufám. Já si počkám:-) A já se DOČKÁM!

Aaria
27. 05. 2004
Dát tip
Hezká úvaha a nemyslím, že by byla mimo... Nemyslím, že bychom potkávali pravé lidi... to bychom museli potkávat i ty levé (pokus o nevydařený vtip). Potkáváme lidi, kteří nám něco dají...a že se vztah nevyvede? Stane se, je to zkušenost, která nám něco dá a někam posune, nechá vyplavit emoce a sáhnout na bolest. Ráda bych pomohla, ale sám dobře víš, že jsi to ty, kdo musí (nebo by měl) udělat ten krok.... Usměj se na pěknou holku a až ti něco řekne, že by stála za hřích (i za víc hříchů), jdi k ní a třeba ji jenom pohlaď po vlasech, nebo obejmi........... A když tě to moc raní, budu tiše sedět, poslouchat a pohladím.-)

pozorovatel
24. 05. 2004
Dát tip
Pochopení. I přesto, že je to hodně subjektivní úvaha, tak je také moc dobrá už proto, žes to dokázala sepsat a pochopit a ještě zveřejnit. Buď se s podobnou úvahou čtenář ztotožní a líbí se mu tak, nebo naopak nenajde společnou nit a dílo zavrhne, což je literárně špatně. V začátku jsem se občas dostával mimo, což je možná daný i mým odlišným pohlavím, ale v průběhu čtení jsem nacházel mnoho společného. Partnerství se taky bojim. Ani se o něj vlastně nesnažím, spíš vyhýbám, což možná bude tím, že hledám pravou lásku a zároveň si myslim, že láska neexistuje(ta láska k dívce, o které sníte a víte, že byste jí milovali celý život a kterou jsem nikdy nepotkal). Pokud jsem v tomhle rozporu, tak jakýkoliv vztah není možný. Pouze stojim na rozcestí a vybírám si, jestli budu sám se svými čistými sny nebo si najdu holku, s kterou se budu bavit, ale kterou nebudu milovat(takže předstírat) a budu vlastně ukájet své tužby, což není špatný, ale působí to jako podvod a nečestnost. Mám totiž vážný problémy se slušností a čestností, hodně velký problémy!:-))) Dost jsem se tu rozepsal a taky dostal mírně mimo tvou úvahu, ale přijde mi patřičný se tu tak svěřovat. Tohle dilema mám už dlouho a k rozřešení se nemůžu dostat a tak trošilunku doufám, že by mi s tím někdo i mohl pomoci...

Aaria
21. 04. 2004
Dát tip
:-))))))) Krásný den, Arai

johanne
20. 04. 2004
Dát tip
něco se mi líbí, něco ne... nemá cenu vytrhávat z kontextu, což =) :)? ale celkově to působí... tak nějak mile, jako by z toho opravdu vyzařoval tvůj klid :D

Sunmoon
29. 01. 2004
Dát tip
Naprosto přesně vím, o čem mluvíš. A je fajn si tohle všechno uvědomit...není to tak dávno, co jsem udělala stejné zjištění, byla stejně vyděšená...spoustu lidí potěšíš, pro sebe nemáš nic...nikoho k sobě nepustíš...hlavně nikoho nezatěžovat svejma věcma... Doopravdy se někomu otevřít je mnohem větší pocta a je to setsakra těžší, než někoho potěšit...a je to daleko větší důkaz přátelství a lásky. Na tohle téma bych psala dlouho a dlouho...nebudu unavovat...jen přeju, abys našla cestu ven, není to snadné, také jsem v zácviku a věř mi - jde to ztuha...

Aaria
21. 01. 2004
Dát tip
Nesk6r - Myslím, že rozebírat kategorie je dost zbytečné. A pak mým názorem je, že ses nutit nemusel. Mohl jsi to klidně useknout. Leč tě k tomu možná cosi tlačilo... Beda: Ráda jsem tě u sebe zase viděla a děkuji. Krásný den

beda
18. 01. 2004
Dát tip
Moc hezky napsáno a pochopeno. Děkuji, že jsi to sem dala, že mohl jsem číst. :-) *

Andulka
16. 01. 2004
Dát tip
jedna z nejlepsich uvah co jsem na Pismaku zatim cetla.....je to moudre, uprimne...a kdyz uz se ctenar z toho nepouci, bude mit toho hodne o cem premyslet....:-)**

clovrdik
16. 01. 2004
Dát tip
hezky napsaná úvaha ... člověk si tak někdy v sobě přemítá všechno možný, co jako udělal, neudělal, cejtil, necejtil ... ; důležitý je se z toho všeho nakonec oklepat, i když to někdy trvá dýl (a někdy překvapivě ne ...)...; určitě TIP !

Aaria
16. 01. 2004
Dát tip
Psané srdcem, ne hlavou. Krásnýá den

clovrdik
16. 01. 2004
Dát tip
Aario, tak srdcem ? hmm, to znám ... i tobě krásný den

Fame
16. 01. 2004
Dát tip
Ari, sestři, posílám Ti tohle *. Ne za to, jak jsi to napsala (jako vždycky skvěle), ale za to... však Ty víš. Mám Tě ráda. E.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru