milá prázdnoto

je pozdě.

říkám si: co s tím?

hledám neznámo.

ptám se: co všechno už vím?

 

člověk a osud.

jako robinson a pátek

sedíme na opuštěném

ostrově

uprostřed moře zvědavosti.

dívám se na 

své ruce.

tančím po klávesnici,

jako pianista tiše

hladím svůj nástroj.

ale všechno není

ve skutečnosti

takové, jak se na to

dívám já.

propletu si prsty

s pýchou a budu

se kochat západem slunce,

vždyť já ho stvořil.

a na opačné straně

zeměkoule žijí

úplně stejní lidé

jako já.

možná mnou pohrdají

a já o tom ani nevím.

 

bože!

nebo kdo je tam nahoře.

je tam vůbec někdo?

třeba není.

takže to řeknu jinak.

 

hluboká prázdnoto!

děkuji ti za tu blahodárnou

nevědomost.

 

děkuji ti.

děkuji

ti!

---