ledové slunce

„Vražda! Vražda přímo v našem městě! Vražda!!!“ vykřikovali zimou prokřehlí kameloti prodávající večerníky, seč jim hlasivky stačili. Pan Dareth si je nedůvěřivě měřil. „Ani za mák se jim nedá věřit. Vražda? Tady?“durdil se a nenávistným hlasem vypočítával, kolikrát nepřesné zprávy večerníků obyvatele Reethu mystifikovaly. Pan Daleway se shovívavě usmíval přítelovým kousavým poznámkám, neboť velmi dobře věděl, kde má tento neutajovaný odpor a pohrdání pramen. Pan Dareth kdysi v redakci Reeth Evening pracoval, ale poté co noviny koupil nový majitel, vyhodili ho kvůli přílišné upjatosti a zbytečné, brzdící zdrženlivosti. „Tak se podíváme, co si Blight a ta jeho sebranka dneska vymysleli…“ řekl panu Darethovi Daleway a zamířil k malému prodavači novin.

Pan Dareth zůstal stát a uraženě se díval, jak se Daleway vzdaluje a kupuje jeden výtisk Reeth Evening. Měl sám na sebe zlost, že i po těch dvou letech, co už v novinách nepracuje, nedokáže oprostit od staré křivdy, ale nahlas si to nikdy nepřipustil. Vražda, přemítal v duchu, kde by se tady mohla stát vražda? Zpupně a s jistou tvrdohlavostí začal špičkou boty zkoušet pevnost ledových zrcadel zamrzlých kaluží. Několik týdnů trvající tuhý mráz však kaluže a život mikrobů v nich uzamkl velmi silnou vrstvou ledu. Pan Dareth zesílil svůj bezpředmětný útok na lesklou zmrzlou plochu a zkusil rozrazit pevný led podpatkem boty. Vtom jej vyrušil hlas pana Dalewaye předčítajícího onen článek. Lekl se, ztratil balanc a sklouzl po zamrzlé louži. Ani hladké přistání v hromadě sněhu ho nenaladilo na přívětivý tón, a tak znechucen nenadálým pádem se supěním vstal a začal si oprašovat šaty. Pan Daleway si odkašlal a začal znovu číst:

„Přímo v srdci našeho poklidného městečka Reethu, na Holland Street se dnes odehrál hrůzný čin. Na prahu Hopsova obchodu se smíšeným zbožím bylo.v jednu hodinu odpoledne prodavačem zmíněného obchodu, jenž chtěl z chodníku zamést napadaný sníh, nalezeno mrtvé tělo pana Howarda, známého to reethského právníka (o němž jsme nedávno informovali v souvislosti s jeho neúprosným a tvrdým postupem proti odpůrcům trestu smrti). Ani v takto vypjaté situaci však mladík neztratil duchaplnost a zavolal ihned policii, která zajistila tělo mrtvého a místo činu. Motiv zatím není znám, můžeme se však dohadovat, že jde o naplnění hrozeb slibujících pomstu odsouzených. Taktéž není zcela jasné, jakým způsobem byl pan Howard usmrcen. Jeho tělo nevykazuje žádné známky násilí ani zápasu a rychlá pitva neprokázala ani otravu; mrtvý má však proraženou lebku. Lékaři jsou zajedno v tom, že tato tržná rána byla příčinou skonu, avšak nemohou se shodnout, jak byla způsobena...“

Pan Dareth se po celou dobu škodolibě pochechtával a když jeho přítel, vidouc, že jen živí Darethovu nenávist, odložil noviny, neodpustil si poznamenat, že text má hrubé nedostatky a zbytečně útočí na nervy čtenářů, místo toho, aby je stroze a nezaujatě informoval. Pan Daleway nad jeho slovy jen bezmocně pokrčil rameny. Nesdílel jeho názor, nicméně tušil, že přítelova sžírající zášť k Reeth Eveningu hned tak nevyhasne a že se nikdy nesmířil s tím, jak prosperující večerník změnil. Nadhodil tedy jiné téma a zabráni do rozhovoru došli až na High Square, kde se rozloučili.

I přes vnější nezájem vrtala panu Darethovi v mysli stále záhadná smrt z Hollad Street a teď, když se jeho přítel vydal směrem ke svému domovu a on osaměl, soustředil celé své logické uvažování na mrtvolu pana Howarda. Zabočil zpět k náměstí, kde se kameloti snažili prodat poslední výtisky Reeth Eveningu, a jeden si koupil. Znova prozkoumával článek o vraždě, snažíc zaregistrovat každou, byť nepatrnější maličkost, která by se mohla stát klíčovou. Díra v lebce, brumlal si, nepříliš hluboká, ale dost na to, aby způsobila smrt. Rána přišla shora. Zkusil si vybavit postavu pana Howarda. Na mysli mu vytanul hromotluk měřící dobré dva metry, jak přechází po soudní síni, hřímá na svědky a s elegancí sobě vlastní zakončuje svůj brilantní výstup.

A rána přišla shora. To není možné, zakroutil pan Dareth hlavou a se svraštěným obočím hledal znova v textu místo zmiňující se o proražené lebce, aby se přesvědčil, že ho zrak nešálí. Ano, stálo to tam černé na bílém – úder musel přijít shora. Nemožné.

Stmívalo se a husté sněžení, jako by už vyprázdnilo všechny nebeské zdroje určené pro ten den, ustalo, a tak si sedl na lavičku vedle pouliční lampy a dál hloubal nad textem. Nepřišel zhola na nic, a to jej rozčilovalo. Když zaslechl odbíjení desáté, odlepil se od lavičky a zavátými ulicemi se brodil směrem k domovu, myšlenkami stále bloudíc kolem Hopsova obchodu a mrtvého těla pana Howarda.

Práce strážníků kolem případu záhadné vraždy v Holland Street nabírala na obrátkách. Tělo mrtvého bylo už od včerejška v rukou specialistů, dosud se však na nic podezřelého nepřišlo. Stále sněžilo a drobné vločky sněhu strážníkům nejen znepříjemňovali konání jejich služebních povinností, ale taky zcela zahladily veškeré stopy, a tak to, co se možná nepodařilo vypátrat předchozího dne, bylo dnes zcela ztraceno pod čerstvě napadanými závějemi bělostného sněhu. Hlídkování strážníků před obchodem ztratilo svůj smysl a nechat své muže čekat před obchodem, zda-li se náhodou něco neobjeví, když to bylo zcela vyloučeno rozmary zimního počasí, připadalo vrchnímu komisaři jako do nebe volající absurdita hraničící s počátky pomatení se na rozumu. Strážníci tedy prověřili obyvatele domu, v jehož přízemí byl Hopsův obchůdek umístěn, žádného kloudného výsledku se však nedobrali. Stará paní Hellerová už byla částečně nedoslýchavá a vést výslech s ní byla pro strážníky muka. Stařenka byla sice velmi milá, usměvavá a neustále nabízela dvojici strážníků rybízové víno z loňského léta, nicméně z hlediska vyšetřování se jevila být velmi nezajímavou. Dále v domě bydleli pan Herp, který byl v inkriminované době v zaměstnání a navíc využíval svůj byt jen příležitostně, jelikož byl nešťastně ženat; paní Valleyová, již se strážníkům nepodařilo ani zastihnout, protože byla na týdenní návštěvě u své přítelkyně v Londýně, a starý, lehce senilní domovník, který po celý den krmil ptáčky týrané krutými mrazy a nedostatkem potravy, tudíž kromě mávání perutí neslyšel také  nic.

Najednou se zdálo, že vyšetřování strážníků uvízlo na mrtvém bodě. Muži v tmavě modrých uniformách, kterým se konečně naskytla šance řešit případ skutečně záhadný, zmateně a beznadějně kroužili v okolí Hopsova obchodu, jako by nevěřili, že jejich naděje jim protekla mezi prsty jako voda z tajícího sněhu. Poté, co jim byl sdělen povel komisaře, aby svůj čas nadále nemarnili zbytečným číháním před obchodem, se jeden po druhém se ztráceli, vracejíce se na stanici.

Veškerá naděje tak spočívala v tom, na co přijdou lékaři při důkladném ohledání těla, rozboru tkáně a kostí lebky.

Nejen pro strážníky toužící po případu kolosálních rozměrů a vytáhnutí se před kolegy z větších měst, ale pro celé městečko Reeth se stala vyřešení vraždy z Holland Street skoro věcí osobní cti. Běžný život se nezastavil, byl však doplněn o nový rozměr. Ve studentských kavárničkách, v publiku před zahájením divadelní hry, na Babském trhu a nad sobotní večeří se nemluvilo o ničem jiném, a tak se zpočátku jasný případ s palčivou, přece však jen jedinou nejistotou – totiž jak byla vražda provedena – měnil ve spletitou a zamlženou mazanici bez počátku a konce.

Pan Dareth, kdykoli kolem něj procházel někdo diskutující o onom případě z Holland Street, špicloval uši a skládal si z nejistých informací svůj obrázek. Cestou domů z práce si koupil Reeth Evening přinášející nové podrobnosti v kauze smrti pana Howarda a také zbrusu novou rubriku, reagující na vzedmutou vlnu zájmu čtenářů podílet se alespoň zasvěcenou diskuzí na stránkách novin na konečné vyřešení zapeklitého případu.

Rozevřel noviny a hltavě začal číst. Přelétával očima řádky tak rychle, že si nestačil současně srovnávat nové fakty. Konečně se trochu uklidnil a začal pročítat článek znova a pečlivěji.

Lékařský posudek zmiňoval další podrobnosti, zjištěné pitvou. Vraždící nástroj musel přijít shůry, musel být dostatečně těžký a ostrý, aby právníkovi rozdrtil lebku. Jelikož však nepohmoždil větší část hlavy, nesměl být také nijak zvlášť objemný. Tudíž to nemohla být třeba uvolněná cihla, říkal si pro sebe pan Dareth. Cihla by jej taky spíš omráčila. I když – vlastně by záleželo na tom, z jak velké výšky by byla shozena.

Pan Dareth přemýšlel. Mohlo jít o nějaký malý dřevěný kůl. Vzápětí však prvotní myšlenku zavrhl, uvědomujíce si, že malý kus dřeva (protože zákonitě nemohlo jít o větší poleno) není tak těžký ani ostrý, aby dokázal prorazit lebeční kosti dospělého člověka. Jedině že by přišel z hodně velké výšky a… Pan Dareth svraštil obočí. To taktéž odporuje logice. Lidská hlava není zas tak velký terč a velká vzdálenost šance na přesné trefení spíše snižuje. Nedává to smysl.

Znovu se pohroužil do textu článku. Předmět pronikl lebkou a částí mozku. V okolí rány nebyly nalezeny žádné známky, které by prozrazovaly povahu předmětu.

Tak dřevo to tedy nemohlo být, shrnul si pan Dareth v duchu fakta. Tak nějaký kov. Klín ukutý z těžkého kovu. Ne příliš těžkého, protože se v hlavě zarazil. Ne příliš lehkého, protože by se zlomil.

Olověná oblaka prozrazovala příchod další mohutné vánice. Pan Dareth se vydal k domovu. Když si znova rekapituloval všechna fakta, napadlo mu bezděčně – a proč by někdo chtěl zavraždit právníka nějakým těžkým klínem, když měl minimální šanci na úspěch, zato skoro stoprocentní šanci na prozrazení a usvědčení z pokusu o vraždu, a ne revolverem?

Tiše plynuly další dny. Vír nadšení a geniálních nápadů se nenápadně vytratil. Reeth Evening nahradil diskusní fórum o vraždě z Holland Street novou rubrikou nazvanou „Černá kronika“, kde ještě několik dní rozpitvával okolnosti a fakta případu. Nebylo však možné žít tak dlouhou dobu z jediné informace, a tak úroveň zpráv umisťovaných v Černé kronice degradovala a nakonec se zabývala případem slepice, která proti své přirozenosti každé ráno kokrhala.

Skoro deset dní po vraždě, jedno sobotní ráno se pan Dareth díval nepřítomným pohledem zdánlivě ospalých očí přes zamlžené okno na ulici pod ním, zkřehlou hlodajícím mrazem a ochromenou navršenými závějemi. Potom přivřel oči a nechal se unášet slastnými představami, že on, právě on, přišel záhadě na kloub.

Viděl se, jak odchází s vše říkajícím úsměvem z kanceláře vrchního komisaře, kterému právě objasnil klíč k nevyřešitelnému případu a zanechal jej s očima vytřeštěnýma údivem nad bryskní inteligencí a logikou pana Daretha sedět nehybně na rozvrzané židli. Šel po ulici a dmul se pýchou kynouc velkoryse na pozdrav všem občanům Reethu, kteří jásali nad elegancí, s níž se dobral rozuzlení vraždy. Pohrdlivě sledoval plazícího se pana Blighta, který jej právě žádal o exkluzivní sepsání páně Darethových myšlenkových pochodů. Prostupoval jím pocit absolutního štěstí.

Ozvalo se duté zadunění a rozehnalo sny pana Daretha jako vítr rozfoukávající opadané lístky květin. Prudce otevřel oči. Trošku zpožděně se otřásl úlekem a setřel rukávem zamlžené okno, aby lépe viděl na ulici. Pátravě klouzal pohledem ze zhasnutých lamp na zasněžený chodník a zpět na okna naproti, až mu pohled utkvěl na střeše protějšího domu. Tmavě červená barva střechy teď rozsahově přebíjela dosavadní panování bílého sněhu a dodávala zimnímu vybledlému obrazu jakýsi skrytý jas a znovu objevený odstín. Hromada sněhu, která na ní ještě před chvílí spočívala, teď znepřístupňovala chůzi po dřív vymeteném chodníku.

Mezi mraky na okamžik vysvitlo slunce a jeho paprsky mocně udeřily pana Daretha do očí. Rychle několikrát zamrkal a zastínil si rukou zrak. Vtom si uvědomil, že slunce právě stojí někde nad domem, ve kterém bydlel, tudíž jej nemohly oslnit jeho paprsky.

Roztěkaně strhl z věšáku plášť a vyběhl do bílé ulice. Rozběhl se, jak nejrychleji dokázal, nehledíc na to, kolikrát se sesmekne na dětmi vytvořené skluzavce přikryté sněhem a jak hluboko do závějí se zaboří.

Ulice zely prázdnotou, bylo kolem poledne. Vracely se mu myšlenky na slávu a pompu, s jakou bude rozřešení vraždy pana Howarda zcela jistě doprovázeno, a mísily se s jinými, které probleskovaly jeho myslí. Návrat do redakce Reeth Eveningu. Uznání strážnictva a možná i královny. Co odměna? Rodina pana Howarda mu bude jistě zavázána. Bude představen ve vyšších kruzích. Zadostiučinění za sprostý vyhazov z Reeth Eveningu.

Chladný vítr nemilosrdně foukal směrem na jihovýchod, což panu Darethovi značně ztěžovalo jeho zběsilý závod. Hvízdalo mu v uších a stěží popadal dech. Do ulice Holland Street se ze zbytků posledních sil spíš doplazil. Jako by se bál, že nespatří, co spatřit chtěl, jen bojácně zvedl zrak nad vývěsní štít Hopsova obchodu. A výš. První patro. Druhé.

Přerývavě dýchal. Ale teď cítil, že všechny jeho naděje mohou dojít naplnění. Rozradostněn, se znovu nabytým elánem vyběhl ke dveřím Hopsova obchodu a postavil se na první schod. Vzhlédl vzhůru. Jsou přesně nade mnou, přesně nade mnou, opakoval si nevěřícně a zároveň nadšeně.

Pan Dareth stál stále na zápraží Hopsova obchodu hypnotizován silou okamžiku a nevírou ve vlastní nenadálé štěstí. Cítil se, jako by byl ke schodům připoután. A tak jen s pomalu tuhnoucím úsměvem na rtech sledoval mohutný rampouch, jak se řítí přímo na jeho hlavu.