1. část

            Vždycky jsem chtěla být slavná. Jako malá jsem toužila stat se celbritou, ale postupně se tento nereálný plán zcvrkl na pouhé přání být alespoň jednou v televizi, nejlépe ve zprávách.

            Dělala jsem pro to všechno: skočila jsem ve škole 4x z okna (v přízemí) – nic, jen dvojka z chování. Snědla jsem myš – opět jsem zůstala nedoceněná a jen jsem se pozvracela. Po několika dalších neúspěšných pokusech jsem se rozhodla, že to zkusím na demonstracích…

.

- - - - 1. - - - -

.

            Snad každý druhý civilizovaný člověk někdy zkoušel držet protestní hladovku. Já jsem se rozhodla pro opak – pro protestní žravku. Sedla jsem si s igelitkama nacpanýma všemožným jídlem na Národní před Tesco a pustila se do toho. Ze začátku mi to šlo skvěle – jedla jsem dort a zapíjela ho colou. Po čtvrt hodině, kdy jsem se cpala rybím salátem a rohlíky, mé počáteční nadšení pomalu odpadalo, zato ale kolem stojící hlouček turistů se zvětšoval. Postarší Japončíci s digitálníma kamerama si mě nadšeně natáčeli a ti chudší si na mně alespoň ukazovali prstem.

            Po hodině, kdy jsem vystřídala sladké, slané, kyselé, hořké i pálivé mi došly síly. Hodiny v posilovně byly ztraceny a ani své kdysi ploché břicho jsem nepoznávala, místo něj jsem kolem pasu měla cosi rozkydlého, v čem neustále kručelo. Ale všechno to úsilí se vyplatilo. Večer, když jsem to vzdala a dávno ležela doma, jsem při přepínání mezi jednotlivými programy narazila na jeden o tom, jak se projevuje „začínající“ blázen. Dálkové ovládání mi vypadlo z ruky a z očí mi kanuly slzy štěstí – JSEM V TELEVIZI!!! Opravdu, byl tam na mně snad minutový záběr!

            Jak jistě víte, sláva brzy stoupne do hlavy a člověk chce brzo víc, takže hned další den ráno jsem seděla na tom samém místě a držela protestní hladovku....