Divný příběh.

Představ si nádobu tvořenou z množství mluvících hlasů. Jeden si vyber ? ten je tvůj ? a vyjdi si ven. Nyní je ticho, i ty mlčíš ? jaký měla ta nádoba tvar? Toť tvé tělo.

A tak si to koulíš světem a posloucháš příběhy jiných hlasů ? divných hlasů. Cizích hlasů.

Muž, kterého si představuji vypadal jako člověk. Nejdřív nechtěl, aby mu dávali nohy, ale oni se s ním nebavili a dali mu dvě ? Tam, kam jdeš, je budeš potřebovat. Prosil, aby ušetřili alespoň ruce, ale oni věděli své, dostal dvě a radu ? Víš, co je to cit? Nakonec dostal i hlavu a do ní dvě oči ? Jste škodolibí, říkal plačíc. ? Ale ne, říkali nevinně, pláč, uvidíš, to je pouto. Neboj se ho. A teď jdi.

Žil dlouho a na své nohy, ruce a oči si zvykl natolik, že by neměnil ani za nové. Ách, říkal si, ta chůze, ten běh, ty prstíky a cit, hezky to vymysleli, i oči mají své tajemství. I když někdy zlobí. Jako tehdy -

Kráčel světem lidí k okenáři, protože se mu nelíbil výhled, který měl ze svého okna - jediného, které vlastnil. Těšil se ze svých nohou, které ho poslouchaly, z rukou, které se objímaly a zkoušel oči, jestli nejsou porouchané. Když tu náhle, jako když otočí list, jako opona svou kouzelnou mocí změní povahu jeviště, jediným mrknutím se vypařila telefonní budka na rohu ulice. To je divné, řekl si. Nezbyla po ní díra, nebo kabely trčící do vzduchu, nic takového, jako by ani nebyla. To je divné. Nakonec to bylo jedinkrát v životě, kdy si takové divnosti všiml.

Vešel k okenáři: Zdravím ve vašem domě. Já jsem přišel přímo za vámi. Prosím, abyste mi do okna, které jediné vlastním, vyřízl jiný výhled. Nemusí být veliký a může být v rohu. Udělejte ho libovolného tvaru, třeba nepravidelný. Budu spokojen. S Pánem Bohem, pane. A odešel.

Myslíš si, že by měl tento příběh nějak končit? Mohl by. Třeba tím, že starému muži přestaly sloužit oči, později i nohy a došlo také na ruce. Mohl končit ještě ten den u něj doma, kde se buď něco změnilo anebo nezměnilo. Já se tě ale zeptám. Víš, co je na tomto povídání nejdivnější? Nevystupuje v něm jediná žena. Zamysli se nad tím.

Abys nebyl smutný, milý čtenáři, jednu ti vyrobím. Mohu. Je to mé přání a je to má moc. Já ji znám, ale ty ji uvidíš poprvé.

Roste. Jako by to bylo včera.

Byla to neobyčejná nádoba. Těžko ji popsat. Pohodlná do ruky a měla příjemný zvuk. Jednou jsem do ní promluvil a ozvěna, kterou jsem uslyšel mě donutila promluvit znovu. A zase. Mluvil jsem hodiny. Vzpomínám, že měla povedené rozměry. Nikdy jsem neměl tu možnost prozkoumat její materiál, ale vím, že mě vždy přitahoval silou neviděnou. Jak se ti líbí? Umí i mluvit. Kdyby byla pozvána k tobě domů, určitě by řekla: Nádherný výhled.

A víš co? Když budeš hodný, dostaneš i ty nový výhled do okna - jediného, které máš ve svém vlastnictví.