kritika: „Vliv televize na společnost“<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Pokud se mám vyjádřit k vlivu televize na společnost, musím především přesně určit, co pod pojmem televize rozumím. Pro mě je televize především masmédium, které přímo i nepřímo, tedy s vědomím diváků i bez něj, ovlivňuje myšlení i chování lidí. Přsto je termín televize stále velice vágní, neboť každá televizní stanice je zcela charakteristická a taktéž zcela charakteristicky působí na své publikum. Říkám záměrně na své, neboť je bez pochyby, že každou stanici sleduje jiný okruh diváků.

Seriózní informace o dění v naší republice, ve světě či na politické scéně zcela jednoznačně diváka obohacují, neboť mu pomáhají k formování relativně objektivních názorů. Ovšem jen málokteré téma související s médii je tak ožehavé a kontroverzní, jako je objektivita informací. Zpravodajství by teoreticky mělo být nezávislé na politické situaci, vedení televize a její finanční situaci. Ve státě, kde o zvýšení poplatků za veřejnoprávní televizi rozhoduje parlament, je však velmi obtížné tuto křehkou rovnováhu udržet.

Pokud je ovšem médium plánovaně zneužíváno, například představiteli totalitního systému, stává se nebezpečnou zbraní. Ne náhodou bývají v moderních dějinách média prvními cíli válečných konfliktů, což má zcela jednoduchý důvod – ten, kdo vlastní média, vlastní veřejné mínění. Vhodnou interpretací lze udělat z vojenského zásahu násilné a dobyvačné napadení státu, stejně tak jako osvobození od tyranie. Manipulace s veřejným míněním je dle mého názoru jednoznačně největší moc, jakou média mají.

Avšak není třeba zůstávat v takto závratných výškách, mně samotnému se velmi často stává, že se o stejné události dozvídám rozdílné, někdy i zcela protichůdné informace. Pak je vlastně objektivita pouhým kompromisem, průměrem. Něco jako oblíbené a podle mě těžce alibistické rčení o „zlaté střední cestě“. Pochopitelně, že není jiné řešení, pokud chceme dodržovat svobodu slova. Myslím ale, že některé příspěvky, zvláště nezávislých komerčních televizí, se dají směle označit jako zaujaté, či tendenční. A to nemluvím o působení vhodně zabarvené zprávy na psychiku člověka. Myslím, že pečlivým jazykovým rozborem bychom se přesvědčili o nepoctivé hře některých stanic, informace bývají upravovány metodami hraničícími s urážením diváka. Myslím tím urážením ve smyslu podceňování jeho iteligence.

Toto však vede i ke zbagatelizovávání významů některých slov. Pokud jste si někdy alespoň pokusili uvědomit, kolikrát se za večer ozvou z obrazovky slova jako „hrůzný, tragický, hrozivý, katastrofa apod.“, dáte mi za pravdu. Já považuji za katastrofální napříkad následky bombardování Hirošimy. Ale pokud se během dvaceti minut dozvím o dalších sedmi katastrofách během jediného odpoledne, začínám být trochu skeptický. V honbě za sledovaností se udělá katastrofa z třídenního sucha, neúrody meruněk, nebo stržení mostu přes říčku v Dolní Lhotě.

Toto jsou vlivy působící bezprotředně a přímo, ne které je člověk připraven. Stejně nebezpečně však můžou působit i oblasti zcela jiné, než je faktické zpravodajství. Sem patří například propagandistické filmy, ale i třeba reklama nebo zábavné pořady. Zatímco působení reklamy na chování člověka je vcelku pochopitelné (ačkoliv dle mého názoru ne vždy omluvitelné), u zábavy je to poněkud složitější. Jsem přesvědčen, že televize je v dnešní době oním „arbitrem elegantiarum“, rozhodčím ve věci vkusu. Jakkoliv s tímto stavem jakožto spíše avantgardněji orientovaný člověk nesouhlasím, byl bych zaslepený, kdybych to popíral. A opět tu narážíme na onoho démona sledovanosti, baviči se předhánějí v tom, kdo si dovolí víc. Tedy jakási forma konkurence, která by podle všech pravidel měla být věcí pozitivní. Nevím, jak je to možné, ale v tomto případě se právě konkurence stává spíše katalyzátorem upadání kvality televizního humoru. Nechci, aby to znělo nějak moralisticky či konzervativně, ale mám dojem, že člověk s alespoň základními morálními zábranami musí být minimálně výběrem témat těchto bavičů ne-li znechucen, pak alespoň odrazen. Jejich prezentace by vydala dostatek materiálu na samostatnou kritiku, já se však pokusím objasnit vliv těchto estrád na společnost. Především vedou k obecné vulgarizaci, k odtabuizovávání témat způsobem, který bych nazval až nechutným, úchylným a vrcholně nevkusným.

Nelze pochopitelně házet všechny stanice a programy do jednoho pytle. Proč se však opíjet bláboly o kulturním přínosu stanice ČT2, když ze sledovanosti zcela jasně vyplývá, že ji sleduje mizivá část populace a největší sledovanost mají stanice s právě opačným zaměřením? Neříkám, že je to špatně. Nechci, aby tento článek vyzněl jako laciný protest-song, jako prázdná póza či moralistický výkřik. Co hodnotím nejsou lidé, ale vliv televize na ně.

Jenomže to nejsmutnější je, že za televizí stojí opět lidé. Nelze tedy říkat, že televize blbne lidi, jak se to s velkou oblibou říká. To lidi blbou lidi, jsou za to placeni. Čím více lidí přitáhnou ke své práci, tím více peněz vydělají. A dosahují toho všemi prostředky. Je to logické a přirozené. Nemá smysl uvažovat o změně, neboť v podstatě není možná. Tedy alespoň dokud sledovanost televizních stanic zůstane ve stejném poměru, jako je nyní.