Déšť

Den mizí..

Tichý žal kane po zasmušilých sklech minulých dní a mlčky obkresluje záhyby povadlých květů , dlících na prahu noci. Šlahouny kol útlých lístků bělostného okvětí za vrcholu soumračného tance rozvinuly svou náruč do nedozírné dáli a nyní sahají po slunci ,životadárnému kotouči jitřních nadějí ,těch ,jež už nikdy nepřijdou.

Nehlasný nářek spílá dřevěnému srdci a hladí jej tušenou paží protkanou nejkrásnějšími melodiemi tohoto světa ,aby ochablé kadeře nachových pramenů záhy svou vznešeností zanikaly v nicotě prázdna zkrápěny nekončící bolestí.

Nehlučné víly brázdí lehkými nožkami divokou pláň plynoucích odlesků dávných časů a čarovnými písněmi splývají s narušeným mírem čirých paží osudu. Kamenné tělo však odmítá pohlazení ,zatracuje cit a nestojí o propuštění z pout příštích dnů v temnotě neznáma.  

Mlčící odevzdanost hasí žár zapomenutého plamene v popelu zhašené vášně a chladnoucí srdce odepíná temnota tápajícího. Horký dech bledne ve svitu mdlé luny kryté tisícem černých závojů a hrdost vadne s posledním květem na čirém zrcadle vzpomínek v propasti času.

Čas stojí ,avšak krev na dosud vroucích dlaních přece jen stydne. Jasná rudá tmavne a kryje se škraboškou noci ,z níž není úniku. Teplo je pryč ,mizí…