Kniha

Kniha

     Když  jsem vešel  skleněnými dveřmi  do chodby,  která spojovala  několik kanceláří, na  první pohled mě zaujala  dvě stará křesla. Stála  tady u malého stolku  a sloužila  zřejmě lidem,  kteří čekají  na vyřízení svých záležitostí v tomto komplexu.

     Poněvadž  bylo  zrovna  kolem  poledne,  celá  chodba  i  kanceláře  byly opuštěné,  přišel  jsem  ve  chvíli,  kdy  se  veškerý  život z těchto prostor přesunul kamsi do jídelen a restaurací.  Celý trakt ve mně vyvolával představu opuštěného ostrova, jakoby se zde zastavil  čas. Ani ruch ulice do těchto míst nedoléhal, ticho bylo takřka hmatatelné.

   Byl jsem v náhlém pokušení, usednout  na ty stará křesla a vychutnávat si zdejší mír.  Zabořil jsem se hluboko  do měkkého polstrování a  otevřel Knihu. Brzy jsem  se dostal díky tomu  naprostému klidu do vzácného  rozpoložení, kdy nevnímám  nic než  řádky, přestanu  zkoumat okolní  svět, vlastně  žádný v  tu chvíli neexistuje.

     A  tak  jsem  ani  nepostřehl,  že  kancelářský  život  s  návratem všech pracovnic během  okamžiku zabředl do  svých starých kolejí.  Mnoho lidí za  tu dobu prošlo  kolem mě, avšak  jak už  to  bývá zvykem, nikdo  si mě nepovšiml, každý si hleděl svých vlastních úkolů. A  já jsem zase neměl sílu, abych zvedl oči od Knihy. Časem kanceláře opět ztichly, hlavní však bylo to, že zářivky se na chodbách nechávaly rozvícené nastálo, nic jiného jsem nepotřeboval.

     A čas běžel  dál, později všechny místnosti opět  ožily čilým ruchem, pak na okamžik znovu umlkly, znovu ožili, aby  potom umlkly na delší čas a poté se celý kolotoč opakoval. Těchto malicherností  jsem si nevšímal, ani těch stovek lidí, co  kolem mě za  ten čas prošlo,  jen jsem se  časem mimoděk seznámil se všemi zdejšími  úředníky. Znal jsem  je však pouze  podle jejich vůně,  zvuku, který vydávaly jejich  podpatky při styku s velikými  dlaždicemi. Nikdy jsem s nimi nepromluvil, ani  jsem nikdy na nikoho z nich  nepohlédl. Neměl jsem sílu na to, abych odtrhl oči od Knihy.  Nevím, zda registrovali oni mě, ale myslím, že ano. To  však pro mě nebylo podstatné, neboť  jsem se musel zabývat Knihou. Ani mě  nikdy nenapadlo, co  si o mě  myslí, nepovažoval jsem  za nutné o  tom přemýšlet, byl jsem dosti myšlenkově zaměstnán tím, co se psalo v Knize.

     Jen jedinkrát jsem vybočil ze  svého proudu myšlenek, kterým bylo unášeno celé mé vědomí. Jedna úřednice, kterou jsem již důvěrně znal a dokázal jsem si ji představit podle  těžkého a výrazného zvuku jejích  podpatků a pomalé, líné chůze, mě  totiž vylekala až  k smrti. Když procházela jako tisíckrát  předtím kolem mě, zvuk  jejích podpadků se najednou ustal. Velice  jsem se ulekl, bylo to  poprvé, těžko  říci po  jaké době,  kdy jsem  se dostal  na okamžik ze své zdánlivé životní letargie. Srdce se mi zastavilo při pomyšlení, že by ona žena snad chtěla nahlédnout  do Knihy. Jistě by pak dopadla  stejně jako já - nikdy by se od ní již neodtrhla. Avšak ostatní úředníci by toto u své kolegyně jistě nenechali bez povšimnutí a já bych z toho měl jenom nepříjemnosti, které by mě rušily při  četbě. Žena zalila květinu,  která rostla před naproti  stolku pod oknem a opět odešla.

     Nevím, zda na mě  za tu dobu někdo mluvil, snad ano,  neměl jsem však ani pomyšlení na takové záležitosti, byl jsem plně zaměstnán Knihou, ničemu jinému nebylo možno přikládat význam.

     Když Kniha zmizela z mých očí, měl jsem pocit, jakoby mi někdo rval srdce z těla. Nadechl jsem se, poprvé od  mého příchodu jsem spatřil něco jiného než Knihu, totiž muže, který Knihu zavíral, potom mě uchopily čísi ruce a nesly mě pryč. Uvědomoval  jsem si pomalu,  že se kolem  změnilo prostředí, bylo  mi to však lhostejné,  byl jsem plně  zabrán do svých  úvah a myšlenek,  avšak Kniha zmizela v nenávratnu. Bylo mi velmi zle.

     Probudil jsem se v sněhobílém pokoji,  nahý v sněhobílé posteli. Nic jsemsi neuvědomoval,  všechny mé myšlenky byly  pryč. Jediné, co se  ozývalo, byla touha po  něčem neurčitém. Silná touha.  Nebo spíše stesk po  mých myšlenkách, kterými jsem byl kdysi opojen. Bylo to  asi hodně dávno. Brzy jsem si vzpomněl na  Knihu, nebyl  jsem však  schopen ničeho,  co by  mi mohlo  pomoci k jejímu znovunalezení.  Po psychické  stránce jsem  byl zničen,  fyzická pro mě nebyla důležitá. Někdo vešel. Díval se na mě. Bylo to zlé.

     "Museli  jsme vám  chemicky přivodit  totální ztrátu  paměti, nebyl  jste vůbec ničeho  schopen," řekl ten člověk.  Byl také bílý jako  vše kolem. "Nyní začnete  se  vším  odznova.  Přivezli  jsme  vás  z  kanceláří před třemi dny, zůstanete tady, jak dlouho jen bude potřeba."

      Náhle jsem se velmi ulekl něčeho, co mi lezlo po hrudi. Zbytečně, byly to vousy. Vždycky jsem chodil hladce oholen, muselo uběhnout moře času...

     "Kniha... Kde je Kniha?" řekl jsem a  sám jsem se toho hlasu z mého nitra děsil. Nepromluvil jsem již možná několik let.

     "Pamatujete se na ni?! Neměl byste se na nic pamatovat!"

     Mlčel jsem, nechápal jsem příliš zřetelně, co ten pán říká.

     "Na co si ještě vzpomenete?"

     "Na Knihu."

     "Pouze na ni?"

     "Nic jiného neexistuje," říkal jsem automaticky, bylo mi hrozně zle.

     "S ničím podobným jsem se ještě nesetkal..." říkal muž zamyšleně.

     "Doktore, nikdy ji neotvírejte."

     Muž zvedl překvapením oči: "Neměl byste  vědět, že jsem doktor, ani si na nic vzpomenout, chápete to?"

     "To jen díky Knize."

     "Co je ta vaše Kniha, proboha..."

     "Kniha je vyšší myšlenka."

     "Odpočívejte, ještě přijdu," řekl smutně muž a pomalu odešel.

     Dnes již vím, že onen lékař mě tehdy neposlechl. Našli ho v jeho pracovně s Knihou v  ruce a když mu  ji odebrali, zhroutil se.  Nevím, jaké další cesty Kniha  po světě  urazila, kolika  lidem její  čtení obrátilo  jejich dosavadní život i myšlení naruby, jisté je  však jedno. Dostala se do rukou nakladatele, který Ji, aniž by Ji kdy četl, vydal v mnohasetmilionovém nákladu.

     Nevím, zda dnes ještě existuje na  světě někdo, kdo Ji nečte. Jsem jediný člověk, který to přežil, ostatním už  nyní nemá kdo pomoci, když všichni čtou. Dříve jsem zkoušel několika lidem pomoci a Knihu jsem jim odebral, ale zemřeli během několika následujících hodin, myslím, že naprostým vyčerpáním organismu.

    Myslím, že poslední člověk se narodil zhruba před dvaceti lety. Lidé čtou a při četbě zemřou.  Žiji v lesích, protože města  jsou  pod úplnou  nadvládou krys, vše, co dříve lidé potřebovali, v  čem a pro co žili už dávno nefunguje, všude se tam válí  mrtvoly těch, kteří četli až do smrti.  V domech jsou ještě miliony lidí, kteří stále čtou a budou číst, dokud tam nezemřou.

     Ale  lidské  vědomí  stále  existuje.  Ale  ovládá  ho Kniha. Lidský svět existuje, ale v Knize. V realitě, z které není úniku.

     Chodím světem a doufám, že ještě  najdu ženu, která nikdy nečetla. Byl by to však  zázrak. Společně bychom  tak ještě mohli  zplodit děti, které  bychom mohli před existencí  Knihy uchránit a záhuba lidského  pokolení by snad mohla být oddálena.

     Pokud bych vám  mohl sdělit, co v Knize  je, řekl bych vám to.  Avšak tak prostá věc, jako jsou slova, na  to nestačí. Snad jen nejsem schopen takovou akumulaci vjemů reprodukovat. Mohu jen  s určitostí řici tolik, že při čtení Knihy se  dostáváte do zvláštního stavu, kdy máte  pocit, že se dotýkáte nejvyšší pravdy,  nejvyšší myšlenky, absolutního  dobra. Nemáte při  tom pocit beznaděje,  zbytečnosti a  marnosti, který  můžete zažívat, ebo přímo musíte zažívat při čemkoliv, co na světě konáte, čím se zabýváte, na co myslíte. Čtení Knihy vás bezezbytku naplňuje.

     Nepřestávám doufat. Sbohem.

                            --------------------