Hledáno a nalezeno

Vzhledem k tomu, ze se uz delsi cas nachazim mimo svou domovinu, tedy mimo Ceskou Republiku, mela jsem pri jeji posledni navsteve velike nutkani navstivit Hradcany a pripomenout si tak trochu sve vlastenectvi a pocitit, opravdu pocitit, kde ze to vlastne jsem doma. Jake bylo ovsem zklamani, kdyz kracejic po Starych zameckych schodech nezaslechla jsem od kramkaru se vselijakymi kycemi jinou, nez rec Ruskou. Musela jsem se ujistit, ze jsem opravdu v Cechach, na Hradcanech a ne v Rusku v Moskve, ci kde jinde. Zklamani me opustilo az ve Zlate ulicce, kde jsem si zavzpominala na skolni lavice a dejepis, v nemz nam pani ucitelka s vynikajicim vypravecskym talentem vypravela o dobe vlady Rudolfa II. a o tom, jak zde ubytovaval ruzne, na Hrad pozvane, kejklire, magy i rozlicne to podvodniky. Ale duvod, proc pisu tenhle dlouhy prolog se skryval v katedrale sv. Vita, kde jsem taktez znechucena davy turistu opustila hlavni lod chramu a utekla se do postranich prostor. Na jedne zdi, uplne nenapadne, obycejne a takrka se uz rozpadajici, byla kamenna socha blize neurcene svetice, ktera na prvni pohled nijak nevabila svym prostym zjevem k dalsimu zajmu. Nicmene pod touto sochou, na prvni pohled takrka neviditelny je napis, ktery zrejme nikdo uz nema chut (nebo penize) opravovat ci udrzet v citelnem stavu. Ale prave v tomto citatu jsem nasla to, co jsem prijela na Hradcana hledat ...