Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

drfaust: naboso v tom druhém

16. 02. 2004
9
0
7259
Autor
egil

drfaust: naboso "v tom druhém"

 

 

 

   Při čtení básní autora publikujícího pod nickem drfaust jsem ještě před nedávnem narážel na značné obtíže. Na drfaustově tvorbě byla příliš patrná fascinace vlastní bohatou obrazností a slovní zásobou, ale především možnostmi jazyka, kdy se autor nejrůznějšími prostředky pokoušel, aby byl výsledný text zatížen maximem možných významů. Tohoto nejčastěji dociloval (a stále dociluje) rafinovanou segmentací syntaktických celků; přičemž jednotlivé verše jednak tvoří autonomní významové celky a zároveň jejich možnými přesahy do následujících veršů či průniky některých slov sousedních veršů (kdy jako by se sousední verše vzájemně ujídaly) dochází k navyšování množství významů až na samu mez únosnosti. Tyto jazykové prostředky autor – až na výjimky – používá doposud.

    Obecně se o básních drfausta dá v určité rovině říct něco podobného tomu, co Ludvík Kundera napsal o  pozdnější tvorbě Paula Celana: „…dochází totiž k radikálnímu přesunu autorovy pozornosti od více či méně tradičních atributů básně k významnému pletivu veršované promluvy. (…) Básnický text, jednotka svého řádu, stává se svébytným sémantickým polem, v němž se nedaří jednoznačnosti. Ihned se zvedá otázka o údělu čtenáře. Má být luštitelem mnohoznačných šarád? Má trvale tonout v nejistotách? Má se vzdát naděje, že nalezne přesný klíč? (…) To by bylo a je možné, přitom však víme, že čtenářská přitažlivost Celanových textů neochabuje.“ A jinde: „… tolik záludných trnů, o které čtenář zadrhne, že se musí k textu vracet (…) a náhle se báseň bleskem rozsvítí jako v magnetickém poli a seskupí se z pouhé směsice slovních pilin do konturovanějších útvarů.“* Druhá část citace platí o většině současné drfaustovy tvorby beze zbytku. Konečně lze tudíž v textech vysledovat i několik bazálních motivů.

 

    Hlavní rozdíl mezi drfaustovou současnou a starší poezií je totiž především v tom, že zatímco v minulosti pocházely obrazy básně – jak je často patrné – z roviny více či méně volných asociací (což přirozeně nepřispívalo k homogenitě textů a ke s ní související čitelnosti), v současnosti je autorova práce se slovem uváženější a cit pro uchování významové linie o poznání větší. V poslední době mám tudíž motivaci se k drfaustovým básním vracet; a nacházím.

 

**********

   

V následující části svého textu se budu zabývat autorovou tvorbou z poslední doby, kdy se pokusím nastínit některá hlavní témata drfaustových básní.

 

   Takovým častým tématem je řeč, resp. její realizace prostřednictvím dialogu dvou subjektů – muže a ženy. Autor toto téma uchopuje nikoli staticky (např. coby soubor aforických gnómů nebo za pomoci čistě popisných obrazů), ale dynamicky, mnohdy s náznakem příběhovosti. Tyto básně pramení z reálně prožitého (což mimo jiné dokládá časté užívání sousloví zakotvených ve smyslovém světě), přitom však nepůsobí hermeticky - vtisk reality, zdánlivě zcela subjektivní, se povětšinou odehrává jako dialog mezi mužem a ženou (nejednou z básně promluví i žena), ale především jako dialog mezi autorem a čtenářem, se kterým chce autor sdílet svůj údiv nad "zázrakem" nepravděpodobnosti lidské existence a možné blízkosti dvou lidí. Autor neodpovídá, autor je očarovaný, zmatený, ptá se druhého, ptá se sebe sama.

    Pravdou ovšem zůstává, že tato do jisté míry konkrétnost je místy rozostřena používáním značně obecných slov (přítomnost, vesmír, osud, hvězdy…), jejichž frekventovanost je však na druhou stranu natolik únosná, že básně nepřetěžují, ale naopak jim dávají jemný nádech univerzálnějšího rozměru. Autorova dřívější záliba v terminologii více či méně odborného rázu je již dnes (naštěstí) takřka minulostí.

 

    Mám pocit, že kdyby chtěl autor většinu svých posledních básní sjednotit nějakým krédem, mohl by jím být název jeho básně Slova jsou věci živé ti rozumím. Vyskytují se zde totiž hned dva klíčové (kontextové) výrazy: slova a živé (tyto výrazy či výrazy s těmito související lze najít ve většině drfaustových básní z poslední doby).

 

Slovo živé je zde zřetelným průsečíkem dvou významů titulu básně, což podtrhuje jeho důležitost:

-         slova jsou věci živé  (slova jsou věci – dám je komu? jí – živé)*

-         živé ti roumím, kde je slovo živé adjektivem. 

* možné je i chápání, že by zde živé bylo taktéž adjektivem, ovšem jak poukáži níže, tento význam nabývá na podstatnosti až v druhém plánu.

 

Tímto způsobem je vyjádřeno, že slova ožívají až v ústech člověka, tváří v tvář druhému (druhé), kde teprve v reálném dění nabývají na konkrétních významech: jako např. slova darovaná, slova-ostny, slova otevřená (otázky)…

    Tento význam pak potvrzuje hned první verš básně, který zní:

Částice varování nebo strach?

    Strach je zde abstraktním pojmem, jenž se jako fenomén ukazuje mimo jiné i v dialogu, prostřednictvím slov (jeho částic).

    Konečně závěrečným dvojverším … když mně se cítíš/tak strašně osobně jako by autor říkal: Tvoje slova, excitována mými emocemi, se vylévají z dutých forem a já je piju, piju tvoji životnost, tvou přítomnost; a z jejich chuti tě poznávám a stejně tak ty mě… , ale zároveň se strašně bojím té blízkosti, neboť budoucnost je otevřená; může se stát cokoli. Vyřčená slova našeho skutečného dialogu v nás – v tobě a mně – už zahloubila prostor, kde jeden druhého poznáváme, kde nekloužeme po kůži.

 

**********

 

    Z výše zmíněných básní zřetelně vyčnívá báseň Naboso ve sněhu. Hned při prvním přečtení je zřejmé, že autor v této básni neopustil svůj současný tematický rámec, že se báseň věnuje jednomu z jeho hlavních témat: řeči, dialogu a potažmo mlčení, neboť v textu je vtroušeno mnoho slov s tímto souvisejících. Jako by zde drfaust shrnoval své empirické poznatky do obecné roviny, když se uchyluje k odosobnělému vyjádření, v němž za sebe promlouvá až v závěru nacházeje určité východisko. Duchem "neosobní" obraznosti se zde blíží k Elliotovi, k němuž se ostatně hlásí prologem: …ukážu ti strach v hrstce prachu (v orig.: I will show you fear in a handful of dust). Tento verš je odkazem na řeckou mytologii: Sybila si vyžádala od Apollóna tolik let, kolik držela v dlani zrnek písku.**

    Martin Pokorný ve svém eseji o Pusté zemi obecně interpretuje tento Elliotův text: „…mnohost, která propouští: mnohost davu, v níž nelze nalézt člověka, mnohost textů, která už nedovoluje číst ani psát, a mnohost jazyků, jíž vyjádření protéká jak sítem.(…) Pustá zem se snaží nově nalézt střed mezi vyprahlostí a smrtí utopením.“***

    Stejně tak drfaust ve své básni hledá střed, jakýsi rovnovážný stav – rovinu, kde by slovo znovu mělo pevný význam, kde by pominula neovladatelná touha po mluvení jako nutkání: hlavně něco říct, ať už cokoli, hlavně uhasit to sucho v ústech (žízeň) – ukojit nutkavou potřebu a zaplnit ústa tupou vodou prázdných frází (viz druhá strofa-dialog). Tisíce slov všude kolem, ale jen málo vyřčeného je skutečně podstatné (jako pečeť zamyká hlásky/už nemají žádný stín).

    Východisko, které pro sebe autor nalézá v závěru básně (kdy k sobě promlouvá ve druhé osobě), by mohlo znít: Sám sebe tvoř, aby to, co říkáš, bylo tím podstatným (Opři se / Sebebohem / buď vklíněn do mých vět); buď v sobě přítomný, buď přítomný v tom, co říkáš – nebude to prázdné. Závěr drfaustovy básně Naboso ve sněhu se dá brát i jako prolog k celé jeho

poezii.

 

**********

 

 

 

 

 

* Z doslovu Ludvíka Kundery k antologii poezie Paula Celana Sněžný Part, Odeon, Praha 1986, str. 220-221.

 

** T. S. Eliot, Pustá zem v (překladu Jiřího Valjy), autorovy poznámky, PROTIS, Praha 1996, str. 96.

 

*** Martin Pokorný, Způsob četby, PROSTOR, Praha 2002, str. 85. 



egil
13. 07. 2004
Dát tip
" ...a co je vlastně přítomnost? Bylo jí tolik, že už byla, a tys byl prostě času prost?" (V. H.) :) - Z hlediska interpretace prostorem tvoří výrazy typu přítomnost, vesmír etc. u drfausta celek (oproti výrazům, které formují detail, jenž se uplatňuje především v pasážích, kde se ohlašuje přímá řeč). Především proto jsem použil slova "obecné". Ale to je věcí náhledu. - o hermetičnosti a subjektivitě v některých +/- automatických textech bychom mohli dlouho diskutovat. Předpokládám, že bychom oba měli kus pravdy. Ale moje stanovisko je výše. A dotaz: co je báseň bez čtenáře? Podle mě nic. Některé texty dýchají (s nimi je možný dialog), jiné jsou mrtvé (neotevírají se, nedýchají), protože těhotenství obrazy bylo příliš krátké. Jinak velmi děkuji za vyčerpávající reakci - že sis dal tu práci* .. vážím si toho - - -

děkuji za upozornění celkem tahle tvoje práce (osobně považuji nějaké zaškatulkování do „kritik“, „interpretací“ či „recenzí“ za nepodstatné) líbí…ale snad bych k ní měl pár výhrad 1)“…na drfaustově tvorbě byla příliš patrná fascinace vlastní bohatou obrazností a slovní zásobou…“ – tohle je ovšem trochu protimluv vůči něčemu, co jsem si včera přečetl pod jedním z autorových děl (nick srha, dílo nesouřadná úvaziště). sleeping_beauty : „…jen mi přijde, že v podstatě používáš stále ta samá slova….možná je to jenom pocit…“ srha : „to není pocit… buduji konzistentní poetiku na některými obecnějšími tématy mých textů…není to pocit, je to můj záměr…“ a já mám z jeho textů tentýž dojem…bez ohledu na to, zda čtu díla pod faustem nebo pod srhou; osobně proto nevidím jako výrazný rys autorovy poezie „fascinaci slovní zásobou“, ale spíš „fascinaci množstvím asociací, které může jedno slovo vyvolat, pokud je zasazováno postupně do různých kontextů“ 2) docela se mi líbí ten postřeh ohledně faustova přechodu od převážně volných asociací k pečlivějšímu skládání veršů vedoucímu k výraznější významové niti, ke které se báseň úpíná a tvoří tak kompaktnější celek. V této souvislosti mě ovšem napadá jeden možný paradox takového vývoje básníka…ty, egile, vnímáš tento faustův posun v tvorbě jako čistě pozitivní…jako zlepšení se (alespoň soudě dle toho, co píšeš), ale otázkou je, zda náhodou není toto posílení významové linie faustových básní jen jakási…snaha přiblížit svou poezii čtenářům, která klidně může být i podvědomá. Snad jen lehce úchylným autorům (a že jich historie také několik pamatuje) může být příjemné, když jejich básně nenajdou u „publika“ pochopení. A mám pocit, že dřívější faustovy básně (zde se – stejně jako nejspíš i ty – spoléhám na fakt, že datum zdejšího zveřejnění jednotlivých drfaustových děl se alespoň přibližně shoduje s jejich napsáním) byly pro většinu čtenářů zcela nepochopitelné. Sám v nich velice silně tápu. Jistě, snad se občas některá z nich setká i se zdejším „úspěchem“, ale něčí pochopení ? Silně pochybuji. A proto mi přijde důležité zamyslet se nad tím, zda náhodou autor tímto „krokem ke srozumitelnosti“ náhodou neudělal také krok o stupínek níže ve vlastních nárocích na své básně. Kdo ví, zda náhodou ony „převážně volné asociace“ nemají smyslovou linii stejně silnou, jako faustovy básně současné, jen prostě jsou…méně čitelné. Kladou daleko větší nároky na osobu čtenáře. Paradoxem tohoto je, že jistě to podle všeho nemůže vědět ani autor sám. Ale tímto jsem se nejspíš dostal až příliš na kost jednomu z hlavních otazníků poezie – zda se snažit své básně čtenáři „zpřístupnit“, či zda za každou cenu zůstat u vlastních principů tvorby. Ještě jsem zapomněl dodat, co faustovou „brzkou tvorbou“ rozumím – nejsou to ty zcela první básně…až ty z jeho „osobitého období“, kdy začínal nabírat onen autorský „přízvuk“, který mu zůstal dodnes…ale tady si snad rozumíme i bez mého vysvětlení… 3) zaujala mě také ta pasáž, ve které se zaobíráš konkrétním / nekonkrétním / univerzálním vyzněním některých faustových veršů i básní. Osobně mi totiž přijde dost odvážné nazývat slova „přítomnost“, „vesmír“, „hvězdy“ a „osud“ slovy obecnými. Souhlasil bych snad jen v případě posledně zmiňovaného „osudu“ – to je, pravda, nekonkrétní slovo, vnímané různě už proto, že…se v názoru na jeho existenci či neexistenci lidé jednoduše neshodují. Těžko proto může být konkrétní. Zato zbylé tři mi přijdou konkrétní…snad až moc. Všechno jsou to…abych tak řekl…“oficiální“ pojmy. O jejich existenci totiž nemá smysl diskutovat. Myslím si, že jsi měl při jejich označení za „nekonkrétní“ na mysli něco trochu jiného. Jsou to slova, jejichž význam v poezii je už strašně těžké oživovat. Jsou to klišé, jsou součástí mnoha frází a jen velice nadprůměrný básník je schopen jim ještě vdechnout „poetickou perspektivu“. Proto mohou působit rozmělněně, lacině, až (ale to je podle mě opravdu velice subjektivní vnímání těchto slov) nekonkrétně. Ale když už jsme u konkrétnosti a subjektivního vnímání – napadá mě v této souvislosti ještě jeden aspekt drfaustovy tvorby. A to je jakási břitkost. Ty verše často řežou (z tohoto důvodu jsem se musel pousmát, když jsem si povšiml jeho nicku „srha“…čímsi je to velice trefně zvolená přezdívka). Možná je to jen dojem způsobený formální stránkou faustovy poezie – teď narážím na strukturu jeho veršů, které jsou obvykle stručné a často ukončené…zjednodušeně řečeno…ve chvíli, kdy to čtenář nečeká – jakoby useknuté. Bohužel jsem ještě neměl to štěstí slyšet fausta vlastní básně recitovat, ale kdybych já byl pod pohrůžkou něčeho strašného donucen se o jejich vokální přednes pokusit, bylo by to zřejmě vystoupení neslavné – nedokázal bych ty básně číst jinak než „zajíkavě“…jakože mě samotného ten konec verše vždy překvapí. 4) zvláštní je i ta úvaha „slova jsou věci živé / živé ti rozumím“ (jen drobná technická – v tomto místě tam máš překlep). Zřejmě ale ještě neznám autorovu tvorbu dost na to, abych byl schopen komentovat takto…niternou analýzu…nebo možná spíše niternou úvahu. 5) líbí se mi netradiční pokus o…uchopení té konkrétní básně v závěru. Četl jsem ji a upřímně řečeno…vnímal trochu odlišně. Ještě se k ní vrátím a konfrontuji to s tvým názorem na ni. nebudu to po sobě číst – jaksi už nemám energii. Omlouvám se proto za případné nesmysly a překlepy, které se vyskytnou. díky za upozornění, egile, zajímavý text tenhle můj je jen pokus o rekci...nic odborného :) autorovi letí avízo

drfaust
09. 07. 2004
Dát tip
k 1 k té sleeping V tomto směru je přecijen egilův text trošku staršího data... věci se posouvají... k 3 srha - dokonce jsem to deklaroval veřejně... v nějakém komentáři...

Pravda, pak Tě plně chápu.

egil
02. 04. 2004
Dát tip
tak tak, souhlasím ... kritika v pravém slova smyslu to není, to máš pravdu, ovšem není tu jiná kategorie, kam bych mohl tento textík umístit.

je to velmi dobrá kritika v písmáckém slova smyslu, ale ne kritika jako literární útvar. Spíš něco jako komparatistická "úvaha", nevim. *

drfaust
02. 03. 2004
Dát tip
HC: ...ale to víš, že je to: Já na bráchu, brácha na mě:)))! S egilem jsme se po mém rozboru jeho textu: Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly, dohodnuli...:) Nikoliv ovšem na obsahu rozborů! Jinak já stále dlužím obdobný rozbor pro něj... ale momentálně na to nemám dušecní sílu:)))

Ansuz
29. 02. 2004
Dát tip
Dobrá kritika.

Jenom jestli to není tak trochu "já na bráchu, brácha na mě" :o]]]

Andulka
24. 02. 2004
Dát tip
Je obdivuhodne, ze i pres znacne potize s dily dr.fausta sis dal tu praci a vsechny peclive precetl a pak na ne jeste psal kritiku! A dr.faustovi gratuluji, ze se najde nekdo, kdo si s nim da tak moc prace....:-)

drfaust
24. 02. 2004
Dát tip
A: Možná né všichni mají s mými díly potíže... a možná jsou i lidé, kterým se líbí...

WiruZ
23. 02. 2004
Dát tip
ty voe....taky bych chtel bejt takhle chytrej a neco podobnyho napsat a pritom vedet co zejsemtovlastnekudlanapsal....... fajnova prace za t...akorat treba ma omezena mozkova kapacita si nevi s vetami stylu: "....rafinovanou segmentací syntaktických celků..." teda co je segmentace to jsem jeste pobral....ale syntaktické celky to uz jde tezce mimo me...:)

drfaust
17. 02. 2004
Dát tip
m: Klidně bys plkat měl... mě by to i zajímalo... poplkáme někdy osobně...

Vio
16. 02. 2004
Dát tip
Ty nevíš a ani neuhodneš, synu člověka! ;-))) *

merman
16. 02. 2004
Dát tip
Martin Pokorný - tak sem hrál jednou načerno ve starších žákách, protože jsem už byl dorostenec

merman
16. 02. 2004
Dát tip
jeho stůl má vždycky pět noh, ten pátý je slunečník a čtyři ptáků ale někdy chybí mi tam, tady Álois, háálo! vlastně i u tebe ale radši nebudu plkat kolem horké Vaše (ten káš stůl zapekletý)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru