Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 437 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+14 neviditelných
Čekání
datum / id16.02.2004 / 108853Vytisknout |
autorYossarian
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1937x
počet tipů3
v oblíbených0x
Prolog
Tohle dílko jest mým úplně prvním pokusem přispět do nekonečného světa písmáků a písmaček. Již zde bylo velmi krátkou dobu uveřejněné pod jiným nickem, napsáno bylo na jaře 2002. Dosud nebyla vhodná doba ho sem dávat, ale teďka trošinku vystihuje moje aktuální pocity. Je zajímavé, jak někdy člověk nevědomky dokáže předpovídat budoucnost... Rád bych občas pohnul něčím, na co moje síla nestačí. I na vojnu se dá po letech vzpomínat nostalgicky a s láskou. Berte to jako ohlédnutí takřka dvouleté, literární kvality nemající.
Čekání

obrazek [http://sweb.cz/paveldopita/Letiste02.jpg]

 

Dvě stíhačky prořízly srpnový vzduch nad letištěm a jejich hukot ještě dlouho poté drnčel v oknech starých vojenských budov. Budov, které by si už dávno zasloužily opravit.

Jenže na to nebyly prostředky. Vlastně na nic nebyly prostředky. Všechno šlo už dlouho od desíti k pěti, o armádě to platilo dvojnásob. Nikdo se už nepozastavoval třeba nad tím, když autům určeným na osvětlování přistávací dráhy najednou došel benzín, trošku to luplo a pak se rozhostila kolem dokola tma, která, kdyby nesvítil měsíc, by se dala bez problémů krájet a prodávat zabalená jako turecký med prodávaný na pouti v době, kdy se ještě turecký med na pouti prodával. To, co na pouti prodávají teď, není ani turecký med ani jiná tureckému medu podobná pochutina.

--------------------

Hodně věcí už není, co bývalo, pomyslel si a odstoupil od okna, protože letadla už znovu přilétala a drnčení v oknech znovu sílilo. Nezbývalo než ještě čekat. Čekat do doby než stíhačky přistanou a on bude moci nepozorovaně přeběhnout přes ranvej a tmavou pěšinou se vydat k městu.

K městu, ve kterém bylo i nádraží. Nádraží, na které přijížděl v pravidelných intervalech vlak. Vlak, kterým měla přijet. Musela přijet. Snad. Sedával na lavičce pod lípou na samém kraji malého nádražíčka už skoro dva měsíce, ne pravidelně, jen pokaždé, když mohl z letiště zmizet.

Zatím ještě nikdy z vlaku nevystoupila. Měl strach, že přijížděla pokaždé, když on tady nemůže být. Seděl na lavičce až do pozdní noci a v noci ještě pozdnější se pak osaměle vracel. Často měl oči plné slz, neviděl pro ně ani pořádně na cestu.

Neznal ji a nevěděl ani, jak se vlastně jmenuje. Jen se mu zalíbila. Neexistoval nikdo, na koho by se mohl těšit. Jen na ni. Neměl doma nikoho, kdo by na něj čekal. Jen ji. Snad. Nikdy s ní nemluvil a ona nikdy nemluvila s ním.Přesto na ní čekal. Pokaždé, když mohl přijít. K dřevěné a počmárané lavičce, do které byly vyryty snad stovky monogramů. Jmen dvojic, které spolu na téhle lavičce seděly. Jmen dívek, na které tu někdo čekal. Asi se dočkal. Pokaždé. Na rozdíl od něj.

Pomalu přestával věřit, že se někdy dočká. Celý den byl na vážkách, jestli má cenu tam chodit. Stejně vždycky šel.

Někdy pršelo. Husté listí v koruně stromu zpočátku kapkám bránilo. Později však vodou ztěžklé listy přestaly nápory vody spadlé z nebe zvládat a místo pod stromem se brzy změnilo v přírodní sprchu. On však nemá deštník. Přesto svůj souboj s časem nevzdává a bojuje statečně dál. Přestává už věřit. Ale chodí sem dál. Ze zvyku. Už ani není nešťastný tak jak dřív býval. Občas se dokonce usmívá. To když neprší. V srpnu skoro nikdy neprší. Snad proto se usmívá. A možná ani ne proto. Už na ni nečeká. Dávno není voják a už není srpen. Ví, že už nepřijede. Je to skoro šestačtyřicet let. Vystoupila z vlaku a stala se jeho ženou.

 <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

--------------------

Na podzim to bude dva roky. Co umřela. Od té doby chodí znova k lavičce. Je teď plastová a jemu se nelíbí. Lípu už dávno skáceli. Místo ní tu rostou javory. Jsou tři a pod každým je lavička. Na té prostřední občas sedává voják. Vypadá, jako by na někoho čekal. Pokaždé však odchází sám se sklopenou hlavou. V očích jako by se mu leskly slzy.

 

obrazek [http://sweb.cz/paveldopita/Letiste01.jpg]

 

(Ty radary v povzdálí jsou sotva patrné, tamtudy jsem chodil do "města")




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.02.2004 00:00:00dát kritice tipmaia
Pekna myslienka, priviedla ma k slzam. Za tu tip. Ale inak suhlasim s Derom.
18.02.2004 00:00:00dát kritice tipHermann
Aha, tak konečne som sa dostal ktvorbe mojej oblúbenej postavy z Hlavy 22... Vidím, že máš rád Hellera. No, ale k poviedke. Veľmi pekná, podľa mňa to nie je "ukecané" ako povedal Dero. Je to krásne a také milé. Máš moje sympatie a drž sa. ....jooooooooooooojjj a ozaj. T I P.Hermann
16.02.2004 00:00:00dát kritice tipDero
admin, korektor
Podle mne je to zbytečně "ukecané" ... :o)
16.02.2004 00:00:00dát kritice tipSi_r_ka
Vážně moc hezky napsaný. Až mě z toho bodlo u srdíčka což se mi moc často nestává. TIP


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.