Usínám na jehlách

Usínám na lůžku z jehel,

svět před očima stmívá se mi

A sůl vpíjí se mi do ran.

Mění krev v krystaly -

to abych zapomněla na bolest.

Volám pryč sny.

Stejně ničemu nepomohou.

Přináší jen překrásné povědomí něčeho,

co nemá šanci se stát.

Nadějně ležím na posteli

a nechávám každičkou tu jehlu rýt do kůže mi

obrazce jiných světů.

Prolínají se jako květy prastaré rostliny,

jenž cítí se být bez viny.

Jsou tak svobodné, ty květy.

Složitě motající se,

asi chtějí mi sdělit něco, co do slov by se nevešlo.

Jenže -

- dnes poprvé nerozumím jejich řeči;