Hříšné zoufalství

 Opilá slzama, unavená sliby.

Den co den sedívám sama se svou bolestí.

Strach je jako věčná temnota.

Závislá na slovech,

utrápená nevyřčenými touhami.

Hloupá, jak moc hloupá můžu být?

Vždyť nic horšího, než se stalo mně se snad ani stát nemůže.

Takový hřích, vždyť já zamilovala se do nejlepšího přítele.

Znovu a znovu zažívám chvíle, kdy mísí se světlo se stínem,

noc s dnem a přátelství s láskou snad.

Jeho oči mě úplně zaslepí a možná kvůli tomu jsem 

do dnešního dne viděla jen přítele.

Teď však v jeho očích vidím víc, ale strašně moc se bojím mu to říct.

* * *

A tak zůstanu jak samotářka tiše ve své skrýši.

Jak ráda bych mu to prozradila, raději ne,

co kdybych ho tím ztratila?

A tak radši v tichu budu žít, s nadějí, že stojí za to být.