Románek

Říkali mu Románek. Vzpomínám si na něj dobře. Byl to

tenký, vytáhlý klučík s narezlými vlasy a drobnými

pihami v obličeji. Měl obrovské šedé oči a tenké

rty, které se málokdy usmály.

Už jako malý chlapec denně sedával na schodech před

naším domem, upatlaný, uválený, celý jakoby zšedlý

- jako každé dítě, které žije bez mámy s otcem,

který je zanedbává. Stavíval kamenné hradby z

oblázků nebo z nich vytvářel různé obrazce. Někdy

jen tak seděl a malým tupým nožíkem hodiny ořezával

proutky, dokud ho stará Ježková nehnala pryč, že

dělá kolem domu svinčík.

Dokázal si pak schlíple

přenést těch svých pár pokladů dále do dvora pod

chatrnou konstrukci, kterou jsme v domě hrdě

nazývali Klepadlo na koberce. Tam pokračoval ve

svých podivných, tichých zálibách. Vždy sám, odolný

vůči veselému povyku ostatních dětí z domu, které se

mu stranily. Připomínal mi toulavé štěně. Špinavé a

opuštěné. Bylo mi ho líto.

Jednou, cestou ze školy, jsem mu darovala jablko.

Dostala jsem ho od Pepiho Kupců, namyšleného

protivného kluka, který mi tehdy nadbíhal. Románek

přijal ovoce pomalu, nejistě, a když si uvědomil, že

opravdu neucuknu, že jablko je jeho, zvedl ke mě

oči, viděla jsem v nich tu posvátnou úctu, a usmál

se. Nic víc. Usmál se. Žádné "děkuju", nic. Plachý

úsměv. Nikdy dřív jsem se necítila tak potěšená,

spokojená s tím, co jsem udělala.

Od toho dne se hodně změnilo. Románek přestal

sedávat na zápraží. Číhal každý den na schodišti

přímo před dveřmi našeho bytu. Čekal. Kdy se vrátím

ze školy. Kdy půjdu nakoupit k paní Čeňkové do

potravin. Kdy si večer půjdu vyjít s děvčaty do

blízkého parku. Kdy... Stal se mým stínem.

Nenápadným našedlým oparem vznášejícím se v pozadí.

Vždy tam byl. Kdykoliv jsem se otočila. Kamkoliv

jsem šla.

Moje matka začala být podrážděná. "Nehodí se, aby se

mladá slečna přátelila s malými chlapci!"

upozorňovala. Ale... Ale. Nikdy bych jí to nebyla

schopna vysvětlit. Nikdy by to nepochopila. Přátelit

se.. Pch. V životě jsem s ním neprohodila jedinou

celou větu. Nikdy by mě ani nenapadlo... Jenže

odehnat ho, na to jsem nenašla dost sil.

Čas všechno vyřeší a moje matka si brzo oddechla.

Románkův otec údajně dostal zaměstnání na druhém

konci republiky a chlapec odešel s ním. Jejich byt

na přízemí se vyprázdnil. Čekali jsme, kdo se tam

nastěhuje. Nová partaj, to bylo vždycky oživení

nudného přežívání v domě. Nic se nedělo. Nikdo

nepřicházel. Ani potencionální zájemci o koupi,

podnájemníci, obchodníci s realitami. Jako by ten

byt byl začarovaný. Brzy jsme zjistili mnohem

prozaičtější důvod. Románkův otec si byt ponechal. A

nemínil ho dát k pronájmu. Že co kdyby...

Uplynulo několik let. Vdala jsem se, narodilo se nám

první dítě. S manželem jsme zůstali bydlet v bytě,

ve kterém jsem prožila celý život se svou matkou.

Bohužel, ta se vnoučátka už nedočkala. Zákeřná nemoc

ji od nás rychle odvedla. Přesto běžel život dál

svým ohraným stereotypem. Už jsem nečekala žádná

překvapení.

Jednoho rána nás probudil hluk na přízemí. Duté

rány, posouvání nábytku, vzrušené hlasy, přidušený

výkřik. Zamotávám se do vlněného šátku a běžím se

podívat, co se děje. Můj manžel za mnou. Nevnímám

polekaný pláč naší Aničky.

Dveře bytu, která léta nikdo neotvíral, byly

dokořán. V nich snad všichni obyvatelé domu a

několik neznámých lidí. Vyděšené tváře, slzy,

povzdechy. "Co se děje?" volám. "Nechoď tam,

andílku" tahá mne stará Ježková, vysušená švestka o

berličce, za rukáv, "nechoď!" Vytrhnu se jí a vběhnu

dovnitř. Ani mi nestihne proběhnout hlavou že: "Jak

to..?"

Vysoký černovlasý muž ukazuje k pohovce v místnosti,

která kdysi sloužila jako ložnice. Nevšímám si

špíny, pavučin a rozházených věcí. Vidím jen jedno:

Pahýlek trčící s hromady zmuchlaných hadrů, chomáč

narezlých vlasů, ponožka a v ní...

Cítím žaludek až v krku. Nevím, kdo mě vyvádí ven,

najednou nevnímám, co se děje. Mám mžitky před

očima, přibíhá ke mně manžel, zvracím.

Probírám se až k polednímu. Dole se už prý všechno

utišilo. Manžel mi útržkovitě převypráví, co se

stalo. Neodpovídám. Vidím jen šedé oči, plachý

úsměv... a pak...

Pomalu dospívám k přesvědčení - dítě, které ve mně

před několika týdny zaklíčilo, bude chlapec. Bude se

jmenovat Roman.