Sen

Jednou, uprostřed temné zamračené noci se mi zdál sen. Všechno zdálo se tak skutečné, až jsem měla strach pohnout se o krok dál. Stála jsem na útesu, který se pojil s mořem. Voda byla průzračná a když jsem se do ní zahleděla, viděla jsem jak si malé rybky hrají dole u dna na schovávanou. Obloha byla čistá, blankytně modrá barva mi dodávala pocit jistoty a bezpečí. Slunce zářilo a vydávalo teplo, ne to, co vás vaří za živa, ale jakoby místo slunečního svitu vydávalo teplo lásky, která vás hřeje ne zvenčí, ale zevnitř. Všechno bylo klidné, lehký větřík si pohrával s mými vlasy. Zavřela jsem oči, protože z té nádhery mě vážně přecházel zrak. Když jsem je znovu otevřela, přímo předemnou plavala velryba. Nic krásnějšího jsem neviděla. Byla tak klidná, ani na okamžik se nebála, neměla obavy z toho, že ji někdo pozoruje. Posadila jsem se na útes tak, aby moje nohy omývala mořská voda. Velryby připlula co nejblíže to šlo, jakoby mi tím chtěla říct, ať se posadím na její hřbet. V ten jeden okamžik jsem netoužila po ničem jiném, sedla jsem si tedy. Během chvilky jsem spolu s tou velrybou plula oceánem. Cítila jsem, jako bych měla křídla a létala si jen tak nad zemí. Tak můj sen skončil, s pocitem svobody, lásky a s nadějí, protože ať už chceme nebo ne, vždycky alespoň v jednom maličkém místě našeho srdce nějaká ta naděje je.