Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Krocení zlých duchů

08. 03. 2004
5
0
2236
Autor
Kodynie

 
Krocení zlých duchů

PŘÍBĚH PRVNÍ:

Tohle se mi stalo ještě před revolucí, když jsem jezdila na Matfyz do Prahy na studia. Byl pozdní podzim, stmívalo se už kolem páté hodiny a já spěchala zkratkou zadem kolem garáží a zahrádek na nádraží. Bylo tam liduprázdno a nikam se člověk nedovolal o pomoc, kdyby šlo o život.

Už jsem to měla k nádraží, co by kamenem dohodil, když mne dohonila banda mladých cikánů. Měli hravou náladu a chtěli mne strašit. Zvlášť jeden se před druhýma vytahoval, jak mne krásně bude znervózňovat. "Co teď budu dělat?" dumala jsem. "Když ukážu, že se bojím, sesypou se na mne jako vosy a budu jejich snadnou kořistí."

Máma mi tenkrát dala ještě vedle na poslední chvíli do igelitky pár konzerv, abych jí přes týden v Praze neumřela hlady. Takže jsem si řekla: "Když teď začnu utíkat, budu štvaná zvěř. Nejlepší obrana je útok" a práskla jsem kluka tou taškou po hlavě, jen to cinklo. Partu tohle nečekané chování zastavilo. Postižený jen zaúpěl: "Ta holka má v té tašce snad cihly." Ostatní se shlukli okamžitě kolem něho.

To byla má chvíle. Dokud byli v šoku, mohla jsem už bez obav zrychlit krok a zároveň neutíkat, abych k sobě zase nepřilákala jejich pozornost. Šťastně jsem se dostala na nádraží a už bez další nehody vyrazila vlakem do Prahy.

Dlouho jsem pak nechodila touhle zkratkou, ale zhruba za měsíc mi otrnulo a i když se pořád ještě brzo stmívalo, vyrazila jsem tamtudy opět na vlak, protože jsem měla menší zpoždění. Nu a co se nestalo. Potkala jsem tam dvě mladé cikánečky a ta jedna najednou povídá: "Hele, to je ta holka, co tomu tvému vyrazila oko a on teď na něj snad už nikdy nebude vidět" a chtěly mne zmlátit deštníky, ale bály se, protože jsem měla štěstí, že jsem už skoro stála u nádraží a tedy už na moc frekventovaném místě a prokličkovat mezi nima byla legrace.

Pár symbolických ran mne nezabilo. Pro jistotu jsem tam radši nechodila až do jara, kdy v té době už zase bylo dlouho světlo. Když o tom přemýšlím, tak po revoluci bych si tohle už nemohla dovolit, protože by si na mne došlápla cikánská mafie.

PŘÍBĚH DRUHÝ:

Také jsem krotila bandu mladých chuligánů za bílého dne v Plzni na nádraží asi tak pět let po revoluci. Jednou takhle v pátek ráno jsem si vyjela na první rande s klukem z Českých Budějovic a abychom to oba měli na půli cesty k sobě, dali jsme si scuka v Plzni. Já jsem chtěla jít do ZOO a v Plzni se vůbec nevyznala, ale on měl Plzeň prolezlou do všech koutů i zapadlých zákoutí.

Mělo nám to oběma dorazit zhruba ve stejnou chvíli, takže jsme na sebe vůbec neměli čekat, jen vylézt z vlaku a setkat se dole v hale. No jo, co čert nechtěl, jeho vlak měl výluku a dojeli do Plzně náhradními autobusy asi o půl hodiny později. Tak jsem si zatím vypochodovala před nádraží, opřela se o sloup a pozorovala cvrkot, jak lidi chodí tam a zpět. Tam samozřejmě rychleji, aby jim to neujelo. Zpět podle jednotlivých nátur, někdo šel pomalu a v poklidu, ostatní stále v poklusu jako by chtěli dohnat včerejší den.

Jak se tak rozhlížím, zblejskla jsem najednou partičku mladých chuligánů, všichni v černém ověšení řetězy a jinými podobnými drsňáckými cingrlátky a jak tak na ně koukám, říkám si: "Něco ošklivého se jim vylíhlo v hlavě a vybrali si mne jako oběť na hraní. Ach jo, to zase bude fuška." Zdála jsem se jim perfektně bezbranná a opuštěná. Když chci, tak se umím tvářit jako telátko, které neumí do pěti napočítat a že jsem holčička, která se právě ztratila své guvernantce.

"Tak jo," řekla jsem si, "práce začíná. Jsi tu sice na velmi frekventovaném místě, ale je to pro tebe neznámé město.Tady ti nikdo z kolemjdoucích nepomůže, mají svých starostí dost. Když ukážeš těm usmrkancům, že máš strach, odvlečou tě do nějaké liduprázdné uličky a jaká jsi byla. Zachovej klid, kdo se chová jako oběť, ten se obětí stane." Takže jsem se od svého sloupu vůbec nehla a zcela ignorovala blížící se nebezpečí.

Obklíčili mne a čekali na signál svého šéfa, aby ta legrace mohla konečně začít. Jenže ten čekal na moji reakci. Jak říkám, potřeboval vidět můj strach, aby si se mnou mohl pořádně pohrát, ale já nehnula ani brvou a stála u svého sloupu s hlavou hrdě vztyčenou bez jakékoliv známky, že vím o jejich existenci. Tak jsme tam všichni zúčastnění na pár minut zkameněli a bylo takové ticho, zastavil se čas a kolemjdoucí cestující jako by vůbec neexistovali.

Byla jsem tam jen já, sloup a několik pubertálních chlapáků připravených ke skoku. Kápo si řekl, že tady není něco v pořádku a dal svým klukům signál stáhnout se. Odcházeli ode mne sice neochotně ale poslušně jako ovce. On tam ještě chvilku postál, vyměnili jsme si oba umíněné pohledy, on demonstrativně praštil pěstí do sloupu, abych věděla co mne čekalo, kdybych jim to dovolila a já mu na oplátku věnovala vítězný úsměv napůl posměšný úšklebek. Pak schlíple odešel i on.

Po vyměřených pročekaných minutách a pár zmatcích v hale jsme se s mým nápadníkem konečně našli. Celý den poprchávalo a do ZOO jsme nakonec nešli. Procourali jsme uplakanou Plzeň křížem krážem. V Plzni se nevyznám doteď a jen si pomatuji, že jsme šli dvakrát kolem pivovaru a na náměstí měli trhy a já si tam koupila hrací krabičku s ptáčky a jejich cvrlikáním.


Seregil
09. 03. 2004
Dát tip
... :-*))

studanka
09. 03. 2004
Dát tip
paráda...

Carodej
08. 03. 2004
Dát tip
Zajímavý deníček:)

FLO
08. 03. 2004
Dát tip
Drsňačka? Pěkný.*

fungus2
08. 03. 2004
Dát tip
Pozoruhodné. o))

RuDa
08. 03. 2004
Dát tip
Líbí. *

Kodynie
08. 03. 2004
Dát tip
FLO: Kdepak, jenom vyplašené zvířátko :-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru