Znuděná ženská

Prostitutka Lujza se k ránu vracela ze šichty. Měla smluvený odvoz velkým terénním vozem, ale věci občas nevyjdou a tak šla pěšky. Skutečnost, že se musela dívat chtě nechtě do tváří všech těch otrapů, kteří se v sobotu ráno potřebovali dostat s igelitkou do krámu, s aktovkou do práce, s báglem do knihovny, s výbušninou na opasku do ráje, bez ochrany kouřovými skly auta jí činila navýsost rozmrzelou. A tak se šklebila. Šklebila se na všechny a všechno, dokonce i na čokly pejskařů, na preclíky ve výkladu, šklebila se i do mobilu, kterým volala kamarádce Evě. Byla to znuděná ženská a potřebovala to okolí dát najevo. Klapot podpatků jejích kožených bot jakoby prozpěvoval: Jsem znuděná ženská/a svý tlustý stehna mám napasovaný do úplejch džín. Jsem znuděná ženská/a když mě neodvezete vodsaď tak si sednu a budu brečet. Jsem znuděná ženská/a…pojedu tramvají. Ať si. Kde ovšem končila nebohatá fantazie jejích kožených sandálů, začínala fantazie ulicí brouzdajících mužů. Útrpně snášeli pohlavky přírody, až jeden nevydržel a nechal se puzením zlomit. Byl to ale jen neškodný blázen jménem Petr Janda, který již od svých dětských let nesl jako kříž na bedrech přezdívku Honimír. Jeho bohaté autosexuální zkušenosti by vystačily na vydání knihy, kdyby ovšem nebyl pologramotný. A tak se Petr nejprve mírně obnažil, několika rychlými kroky před Lujzu vmanévroval a zatímco jednou rukou kroužící vzduchem jí bránil v cestě, druhou si počal

manipulovat s přirozením. To se ovšem znechucené Lujze ani trochu nelíbilo. S relativním klidem, pozorujíc Jandův prostoduchý výraz, sáhla do kabelky a obsah svého slzného spreje beze zbytku nastříkala do vzrušením vypoulených očí úchyla. „Ty píčo, tys mi vypálila oči“ zachroptěl opravdu hlasitě Janda. Sesul se k zemi a střídavým třením očí a nebohého orgánu si přivozoval bolest ještě větší.