Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Prokletí Karakornu

15. 03. 2004
3
0
4602
Autor
johanne

pokračování povídky V elfím paláci

Vyschlé dřevo praskalo. Muž s červenou kápí přes obličej jej s funěním sbíral ze země a házel na hromádku zlámaného klestí. Kromě soušek ležely u jeho nohou i mladé stromy, jež byly skáceny předešlého dne ztupenou sekerou bezvýznamného muže sloužícího králi. Usychaly pupeny, větve svou ohebnost neztrácely. Do poloviny těla svlečený muž s červenou kápí je rozsekal na kusy.
Pak začal rovnat silnější větve do tvaru kruhu. Několika pevnými klacky vytyčil hrubý obrys kruhu a zaklínil je ostrými kameny. Smýkl o ně obvázaným předmětem, který se osaměle povaloval na ohořelé trávě. Z tržné rány začala vytékat zhnisaná krev. Jsou dost ostré, pomyslel si… mrštil tím zafačovaným pahýlem doprostřed stavěné hranice. Ve vzduchu se to rozpadlo na dva kusy a s mlasknutím to dopadlo na zem. Hromadu klestí a drobnějších větévek přenosil do středu kruhu a začal na sebe vršit ostatní větve.
Pracoval celý den a hranice pod jeho rukama utěšeně vzrůstala. Kápě vsakovala pot jeho tváře, stále víc zapáchala a trávila svým jedovatým čpěním mužův mozek. Jeho oči zarudly, jejich pohled se zakaloval, na rukou mu praskaly krvavé puchýře. Konečně byl hotov. Uchopil do svých tlap vysoký kůl a vrazil ho do středu navršené hranice. Seskočil z ní dolů, aby ze země sebral provaz a osekaný krátký kmen stromku, který měl být připevněn ke kůlu hranice. Byl již nejvyšší čas. Stromy nepropouštěly na planinu téměř žádné sluneční paprsky; zešeřilo se. Muž posbíral své nástroje, vzhlédl ještě jednou k hranici, svému celodennímu dílu, a odcházel domů. Král bude spokojen, bručel si. Bude spokojen…

Armelie ležela na studené kamenné dlažbě nejhlubší cely v Beccatelle. Měla přimhouřené oči a polootevřenými ústy si tiše pobrukovala melodii Faleoly. Drobná postavička čarodějky zdánlivě bezmocně ležící na pichlavé slámě vzbuzovala skoro pocit soucitu a lítosti. Ve skutečnosti měla v Lätiferu větší moc než král…
Předpokládal, že se bude pokoušet o útěk. Její polapení mu připadalo až příliš snadné. Nijak se však nevzpírala. Věznili ji už skoro měsíc a nikdy nepromluvila ani slůvko. Vypadala rezignovaně, zvláštně klidně a smířeně se svým osudem, čímž vzbuzovala v králi podezření, že se připravuje k útěku a pomstě, jakmile ji z kobky vyzvednou.

Armeliina cela byla původně vyhloubena jako studna, jež měla spasit Lätifer. Pověsti vyprávěly, že kdysi dávno udeřily na Lätifer karakornské mrazy. Karakorn byla země daleko na severu; vlastně to ani nebylo království, spíš zpola mýtus a zpola skutečnost. Pověstmi opředeným pokladem Karakornu byla Deumská fontána, hmatatelnou skutečností, která toto tajemství chránila, byly ledové hory; čistší a průzračnější než křišťál, s hřebeny břitčími než nabroušené ostří gilotiny a štíty věčně zahalenými mléčnou mlhou, které čněly do nedozírných nebeských výšin.
Země Karakornu byla ponejprv jen nemálo rozlehlou ledovou planinou obklopenou tenkou hradbou ledovců. Kdyby ve středu země nebyla bývala Deumská fontána, upadl by Karakorn v zapomnění. Kdyby Deumskou fontánu střežily hory z hlíny a kamenů, a ne masiv ledu průhledný jako čirá voda vystavující na odiv krásy nitra svého království stejně bezostyšně jako Sevizjanky své tělo, snadněji by lidé zapomněli. Ale hory zpočátku nevzbuzovaly dojem mohutné a neproniknutelné překážky na cestě za zázračnou vodou Deumé a mnohé sžírala neukojitelná touha po nedosažitelném. Tehdy nikdo neznal sílu hor…
Tekerik pocházel z Tretheinu, což byla malá vesnička království Inaćeren ležící na úpatí Karakornských hor. Dlouho, příliš dlouho se v myšlenkách zaobíral tajemstvím, jež mu leží skoro u nohou, jen zdolat hory. Bylo to až směšně jednoduché. Občas mu připadalo podivné, že se zatím nikdo nepokusit uchvátit Deumskou fontánu. Pověrčiví bázlivci, říkával často a s úšklebkem se odvracel od těch, kteří se dozvěděli o jeho záměru dostat se do nitra Karakornu a všemožnými způsoby se snažili zlomit jeho přesvědčení. Jako by mlha halící vrcholky hor byla aurou posvátnosti a strachu.
Jednoho dne, vybaven provazy, skromnými zásobami jídla a teplou přikrývkou, se vydal směrem k horám, které se ve slunci blyštěly jako obrovské zrcadlo a zdálky tak oslepovaly každého, kdo k nim vzhlédl. Tekerikův odchod vyvolal ve vesnici pozdvižení nevídaných rozměrů. Rozběhlo se za ním pár zvědavců, ale udržovali si řádný odstup. Tekerik si jich nevšímal. Nešlo mu o slávu, ani o moc, ani o poklad. Chtěl spolu s horami pokořit předsudky a falešnou víru a ukázat lidem Inaćerenu jejich zbabělost.
Když došel konečně k horám, úsměv na tváři jakoby na okamžik zakryl nepatrný, přesto zlověstný mrak pochybnosti. Obcházel horský masiv a hledal místo, které by bylo alespoň trochu schůdné. Hory vypadaly spíš jako ledové skály; strmé, ostré, nevlídné. Obešel je několikrát a nic, co by mu výstup usnadňovalo, nenalezl. Provaz mu byl v tuto chvíli na nic, hodilo by se mu spíš kladivo a hřebíky, nebo motyka… zkrátka cokoli jen trochu ostrého. Zhluboka se nadechl a hledal rukama něco, čeho by se mohl zachytit. To půjde, říkal si zpočátku. Vylezl asi do výšky 5 metrů. Bylo to jednoduché. Jednodušší než se dostat do Feröiy, mručel si a šplhal dál. Průhledná barva hor se však pomalu zakalovala; nejprve do odstínu dýmu stoupajícího z hořící hranice, šedou barvu brzy přebil nach, nevýrazný jako špatně obarvená tkanina. Tekerik se dostával do míst obestřených mlhou. Zdálky mu připadal opar hor skoro nepostřehnutelný, nyní se stával čím dál víc neprostupnějším. Výstupky ledové skály pod jeho rukama jako by se začaly zbrušovat. Zastavil se. Třeba je to nějaká zkouška, pomyslel si. Rozhodl se chvíli vyčkávat. Nebylo to pouhé zdání. Z hory začaly rašit hroty ledových kůlu a do jeho těla pronikaly hladčeji než nůž do změklého másla. Vyděsilo ho to. Zkusil poodskočit trochu dál a přitom nespadnout z té výšky dolů. Skutečně, hroty skal vyrůstaly jen z místa, kudy lezl; táhly se od úpatí hor v přímce sledující jeho dráhu. Zavřel oči, zapřel se nohama a vyčerpaně se položil na skalisko. Na údiv ani přemýšlení už mu nezbyl ani okamžik. Bylo to, jako by si lehl na čepel obrovského meče. Barva skal přecházela z nachové do rudé. Padal, z břicha mu vyhřezly střeva a předznamenávaly jeho cestu. Dopadl na ledové hroty, jimž se chtěl vyhnout. Prošpikovaly jeho zkrvavené tělo skrz naskrz. Měl pocit, že to trvá nekonečně dlouho.
Vesničané stojící v malém hloučku nedaleko hor nezpozorovali, co se stalo s jeho ostatky. Viděli jen, jak hory vzkypěly a celá ledová hradba se posunula směrem dopředu. Mysleli si, že se hory snad jen přibližují. Ale rozrostly se do všech stran. Bylo to jako obrovská valící se vlna ničící vše ve svém dosahu vzedmutá záhadnou silou. Hory zmohutněly, o tom nebylo pochyb. A že se to stalo díky Tekerikově krvi… také uznávali všichni.
A tak se stalo, že Tekerik svou krví probudil dřímajícího ducha Karakornu. Vesnice Trethein zmizela a hory se rozšiřovaly se smrtí každého pokušitele, který si myslel, že pověsti jsou vskutku jen povídačky. Hory byly zhoubné i pro ty, co se jim nehodlaly podvolit a připustit jejich sílu - pro ty, co odmítli přesídlit do bezpečnějších krajů. Ze zatvrdilých starousedlíků hory také vysávaly krev. Vysušovaly jejich těla, až z nich nezbylo nic než kostry potažené ztvrdlým svalstvem a šupinkující se kůží. Tyhle seschlé věchýtky, jež už jen existovaly, byli vegetujícím dokladem a potvrzením pověstí spletených kolem Karakornu. Po své proměně už ale nezůstávaly v blízkosti prokletých hor, odvážlivci toužící po Deumské fontáně tedy nemohli být ani jimi odrazeni.
V dobách, kdy k horám dlouho nikdo nepřicházel, ledová hradba roztávala. Tehdy udeřily karakornské mrazy. Se skutečnou zimou spojenou se sněhovými vánicemi a umrznutými nedbalci měly společné pramálo. Jedinou jejich průvodní známkou bylo zamrznutí veškeré vody v napadené zemi. Obyvatelé se ze všech sil snažili rozmrazovat ztuhlou půdu nebo rozsekaný led, leč bezvýsledně. Led sublimoval. Voda v kapalném skupenství se prostě neobjevila. Mrazy po sobě zanechávaly řady neotesaných a křivých náhrobků, pod nimiž ležely jen prázdné dřevěné rakve; těla zmizela. V karakornských horách.
Traduje se, že existuje možnost jak zlomit kouzlo karakornských mrazů. V napadnuté zemi musí být vykopána studnu hlubší než nejvyšší vrcholky hor Karakornu. Podaří-li se, ze studně vytrysknou nekonečné proudy vody plynoucí z roztávajících hor a bohatství, které střežily, Deumská fontána, se objeví v království, kde byla studna vyhloubena. Bylo čiré šílenství pustit se do prací na takovéto studni - ani za normálních podmínek nemohla být vykopána, natož pak v půdě ztvrdlé na kámen. Ale zbídačení lidé věřili jakémukoli náznaku, že by jejich utrpení mohlo pominout. Nejinak tomu bylo v Lätiferu. Skoro každá vesnice věřila, že na ně sešlou bohové zázrak, a zarputile mlátili do zmrzlé země na svém dvorku ve snaze vyhloubit alespoň malý dolík, základ budoucí studně. Nevzdali se, ani když se v Läfirinu, hlavním městě Lätiferu a sídlu krále, začala připravovat stavba studně pod patronátem samotného krále. Panovník uvolnil na spásný projekt polovinu svého vojska; druhá polovice objížděla vesnice království a nazpět s sebou vláčela vzpouzející se chasníky, aby přispěli svými silami a dovedností ke společnému dílu. Dnem nocí pracovali na hloubení studny v zamrzlé půdě.
Karakornské mrazy pominuly stejně náhle, jako se objevily. Bolestný pomník, hlubokou propast zející ze země jako vstup do podsvětí, rozkázal panovník nechat přebudovat na hladomornu. Byla to nejnepřístupnější cela Beccatelly a momentálně místo, kde Armelie čekala na popravu.

"Pojď, dělej, rychle… jdeme!"
Křivolakými uličkami Läfirinu se co možná nejnenápadněji plížily dva mladí Äthirjové, jejichž přítomnost prozrazovaly jen dva prodlužující se a zase zkracující stíny na domech.
"K zemi!"
"Královská garda…"
"Ticho! Mlč!" zasykl jeden z nich spíš vzrušeně, než podrážděně a prudce zabořil hlavu do tlejících zbytků povalujících se před ním. Monotónní zvuk kroků prkenných postaviček v uniformách se pomalu ztrácel; nejspíš zabočili do některé z uliček. Odněkud se ozval pronikavý výkřik. Gardisté se rozběhli směrem k němu. Dva mladíci ležící ve strouze netoužili po ničem jiném než nepřítomnosti stráží. Bleskově se vyhrabali z odpadků navršených ve strouze trhovci i kupujícími a jako vystřelený šíp letěli k cíli své noční výpravy - k vězení, kde král držel obávanou čarodějku.
Hladomorna byla zakrytá těžkým kovovým mřížovím ze slitiny železa, stříbra a rtuti. Věřilo se, že rtuť odpuzuje ďábla, že mezi zdobenými mřížemi rozepne tenkou blanku zamezující kontaktu vězně s nečistými silami. Stříbru byl připisován neméně potřebný účinek - svou září bodalo vězně do otevřených ran a způsobovalo mu tak nesnesitelná muka. Nevýhodou obou kovů byla jejich relativní lehkost a křehkost. Stabilitu a neporušitelnost mříže tedy zajišťovalo železo.
Armelie povídačkám lidu nevěřila, ale spoléhala na jejich skoro zázračný účinek na pověrčivé obyvatele Lätiferu. Prolamovaly jí klestím zaneřáděnou cestu k vlastním zájmům… vzpomněla si na Helanika a na to, že jí vlastně ani nestihl dopovědět, kde kobaltiny našel. Byla to noc před popravou, ale Armelie byla klidná. Její bílá tvář ozařovaná mdlým svitem měsíčních paprsků nejevila nejnepatrnější známky děsu před smrtí.
Äthirjové proklouzli nepozorovaně i kolem další hlídky a dostaly se tak na Sarealské náměstí. Bylo to velmi rozlehlé náměstí, ve dne trvalo nejméně hodinu, než se člověku podařilo protlačit se mezi zástupy stánků, žebráků a pochodujících vojáků z jedné strany na druhou. Teď bylo prázdné. Zhruba uprostřed byla Armeliina cela. Přikrčili se k poklopu a se zadrženým dechem sledovali měsícem ozářenou postavu první oběti královy nové politiky. Nikdo ani nehlesl, jen se na ni dívali.
Až Fladrik prolomil ticho: "Hm? Tak co?"
"Jak ji dostaneme ven?"
Fladrik znechuceně odrfkl. To už jsme přece vyřešili, chtěl říct, ale vtom těsně nad nimi zazněly výstřely. Gardisté byli zpět. Měsíční svit laskající tvář odsouzené vrhal příliš světla na Äthirjany ležící u kovového mřížoví, které zakrývalo jediný výstup z její cely. Jedna kulka roztříštila Fladrikovu lebku a obličej mu rozdrtil následný prudký pád už mrtvého těla na zdobené mříže. Po stěnách nazelenalých plísní začala stékat krev.
Aderikem proletěla vlna bolesti a hrůzy. S vytřeštěnýma očima vyskočil na nohy a nedbajíc na to, jestli bude při útěku zastřelen, prchal. I smrt je lepší než královský soud. Armelie jako by se probrala ze svého snění. Začala křičet. Vojáky královské gardy naplnila na okamžik hrůza, která za okamžik začala zase odtékat. Nechali ji, ať si dělá co chce, nikdo ji stejně slyšet nemohl. A i kdyby, stalo by se snad něco? Porušili by králova přísná nařízení? Přece nemůže čarovat. Konec konců, zítra za rozbřesku už stejně nebude spadat pod rámec jejich povinností - buď ji upálí, nebo se jí podaří uprchnout. Tak jako tak, nebyla to jejich starost.
Dolente
13. 08. 2004
Dát tip
Co dodat? *

Madelaine
23. 03. 2004
Dát tip
K tomuhle dílu jsem si názor už řekla :) Líbí. A dám Ti tedy tip i k pokračování :) *

johanne
18. 03. 2004
Dát tip
pokud jde o mnicha, takový vraždy si snad král ani nevšimne a pak nemá jí to jak dokázat, protože by proti ní nikdo nesvědčil... :) a král není absolutistický monarcha :))) - nahrazovat bohy není dost závažný čin :o? vždyť tím mění celou společnost, její kulturu, hodnoty ;)

johanne
16. 03. 2004
Dát tip
oni ji zatkli proto, že v době sucha vyvolala déšť místo toho, aby nechala vesničany modlit se k bohům (kteří by jim měli pomoct - takže si z toho král vyvodil, že se snaží je nahrazovat, což by mu mohlo být nebezpečný) ... někde to v tom myslím zmiňuju :o) jinak mnich - moooc strašnýho neřekl nic, ale čarodějky jsou občas náladový :))) jinak dík moc za kritiku *:)

johanne
16. 03. 2004
Dát tip
fungus: dík mooc :))

hajdam
16. 03. 2004
Dát tip
Já jsem to tam četl a právě mi přišlo divné, že to bylo jenom kvůli tomu. Takový absolutistický monarcha... Kdo se mu nelíbí, toho zatkne a zabije... Myslím, že by takhle byl občany nenáviděný, nebo by musel být šílený či tak něco, protože tohle není moc "diplomatický" ani chytrý tah. Normálně měl na ni vytáhnout nějakou špínu - třeba toho zabitého mnicha :-) Radši ti do toho ale už nebudu "kecat" :-) Těším se na další...

aramis
15. 03. 2004
Dát tip
...ved vies... :o)

Android
15. 03. 2004
Dát tip
Je to fajn. Začátek je dokonce super čtivý!

johanne
15. 03. 2004
Dát tip
dík :)))

fungus2
15. 03. 2004
Dát tip
To není špatné.*

hajdam
15. 03. 2004
Dát tip
Zatím dobré. I když nepochopil jsem, co řekl mnich v prvním díle tak strašného, že si za to od čarodějky zasloužil smrt... Ale v dalších dílech už lidem tak trochu i pomáhá... Mohli ji možná odsoudit za tu vraždu, ne? Takhle ji vpodstatě zatkli bezdůvodně... Kde je spravedlnost? :-) I tak se bojím, že čarodějku neupálí, protože se tím směrem odvíjí děj :-) Těším se na další...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru