Balada o růži

Jsi růže kvetoucí na okraji propasti
Svou růží otvíráš slavobrány ráje
Kolik už poutníku jsi dokázala zmásti
Za noci beze hvězd, když Luna úplná je

Tvé oči smaragdy Věčností zářící
Tvé vlasy nádherný měděný vodopád
Na kraji propasti je víla tančící
Celá je oděná v zelený šat
V drobné své ruce má mdlých růží kytici
Bledých jak smrt a tichých jak pád.

Objetí její je trnová koruna
Lehounkou bolestí se nechávám vést
Krvavým polibkem živí se prokletí
By nachové růže zas mohly kvést

Když poslední soumrak pak ohlásí svítání
A slunce se objeví v celé své síle
Mé tělo tam dole rozklovou havrani
Má duše patří však zelené Víle…