Jak nepodlehnout.

Jak nepodlehnout ?

      Kladli jste si někdy podobnou otázku?

Muži nejspíš ne, ti podléhají bez zábran, proto je následující příběh určen především něžnějšímu pohlaví.

      “Poprvé dá jenom lehká holka,” říkávala prababička. Nejen prababička. Tenhle názor se táhnul napříč červenou knihovnou, ale i kolektivem spolužaček a kamarádek a prostě panovala vžitá představa, že slušné děvče dělá drahoty. Už s ohledem na dobrou pověst.

      A tak se stávalo, že jsem měla známost a měla jsem pocit, že ona známost je příliš krátká nebo příliš neperspektivní na to, abych si už užila. Abych mu "dala". Z těchto důvodů jsem si vymýšlela různé chytáky na sebe samu. Abych si ve chvíli, kdy s NÍM budu někde randit, nedovolila podlehnout přirozené živočišnosti.

       Na koleji jsme si navzájem s kamarádkami líčily, jak se podlehnutí nejlépe vyvarovat. Měla jsem pro to osvědčené metody. Jednou z nich bylo vzít si na sebe starší seprané spodní prádlo. To nebyl "za totáče" takový problém. Na bavlněné kalhotky trochu normálního střihu se stály fronty, a tzv. týdenní soupravy s barevným obrázkem a nápisem Monday – Sunday byly luxusem.

      Trik spočíval v tom, že do takového ošklivého prádla se přece nemohu vysvléknout. Podobnou úlohu mohly sehrát i neoholené nohy, děravé fusekle a zašívané punčochy. Dokázala jsem tak mít rande s přitažlivým klukem a přitom svou hroznou podprsenkou uhájit svou "nedotknutelnost".

      Je pravda, že už tenkrát jsem měla pochybnosti o tom, jestli mne takové chování uspokojuje. Marika z pokoje 205 si podobné otázky nikdy nekladla. Seděla po víkendu na odpočívadle na chodbě, kouřila a povzdechla si: "Uf, to byl zas víkend! Prostěradlo mi stojí v pozoru." A já se nyní přiznám. Já jí to záviděla !!!

      “Poprvé dá jenom prostitutka,” tvrdila kamarádka Hedvika a já nechtěla narušit její představu vyčtenou z Harlequina, zvlášť když jsem u ní byla "na bytě". Tak jsem ve chvíli, kdy mě přepadl syndrom strachu z probuzení vedle muže, s kterým jsem dělala úplně všechno a kterého jsem znala dohromady 4 hodiny, propadla tomu archaickému předsudku a požádala Floriána, zdali by mne neodvezl. Bylo půl jedné v noci.

      “Můžeš tu spát,” usmál se.

     Trvala jsem na svém a bylo mi to líto. Hedvičina představa byla jen záminka, ale jistě jí potěším, až k ní dorazím spát, až jí budu lhát, že jsem mu poprvé nedala.

      Vzpomněla jsem si na otřepaný vtip. O tom jak slepice utíká kolem kurníku, za ní rozdováděný kohout a ona si říká:”Ještě jedno kolo, ať si nemyslí, že jsem lehká holka.” Přišlo mi to směšné. Když ten dotyčný stojí za to, je zbytečné dělat okolky. A Florián, za to stál. A vůbec bylo zbytečné dělat drahoty. Hned po našem prvním setkání 14 dní před tím, dal jasně najevo, že je mužem bez předsudků. Když mi při naší další schůzce, po vynikající večeři v útulné čínské restauraci - krásně voňavý, vtipný a bezelstný jemně tisknul ruku ve svých dlaních a s upřímným hlubokým pohledem pošeptal : "Pojď ke mně, slibuji ti, že to bude stát za to!" neváhala jsem. A také jsem se bála, že se už příležitost nemusí opakovat. A chtěla jsem. 

      Jak já ho CHTĚLA !!!

      Florián je umělec a nezávislák, který žije svobodně a je to o něm známo. Vymýšlet nedávací strategii, když si chlapec nepotrpí na standardní archaické postupy, byl nesmysl.

      Po mé prosbě o odvoz ale shodil bílý župánek, vyparkoval svoje autíčko z garáže, a odvezl mě bez protestů na druhý konec Prahy k Hedvice.

      Vzpomínám na tuto příhodu s pobaveným úsměvem na rtech.

      S Floriánem jsem doposud.

      Po určité době od našeho prvního důvěrného setkání mi řekl:" Přijde mi hloupé, pokud o mne žena stojí a hraje divadlo, aby si nezadala. Pokud mne zajímá i jako osobnost, nezáleží na tom, jak dlouho se upejpala."

      Musím se přiznat, že dnes už nesahám po starých tricích. Dokážu už předem odhadnout jak je míněno pozvání na večeři, kávu, či něco jiného. A také se dopředu dokážu rozmyslet, zda-li chci nebo nechci. Když nechci, piji kávu raději sama. Nemarním svůj soukromý čas s muži vyznávajícími dogmatické atavizmy.

      A jak tedy nepodlehnout?

      Podléhejme, když chceme, když to tak cítíme. Pokud zdráhavost pramení z naší přirozenosti, poznávejme se pomalu, pokud je vynucená předsudky, je to škoda. Škoda pro nás samé - svobodné ženy 21. století. Přejeme si emancipaci, ale ta sexuální je v nás určitým společenským povědomím stále potlačována.