Otrok starého světa

              „A teď se hni, líná kůže,“ strohá slova jako věrný pes doprovodila třesk koženého biče a zaryla se hluboko do utrmácených ramen, hojně orosených chladivým potem, jehož osvěžující dech počal pomalu vyprchávat se stupňujícím se vzrušením v okolí. Vzduch jako by se byl náhle ohřál na dotek ohně a slunce, dopadající na olovem obroubenou hlavu skrz oka dřevěných trámů, oslepovalo orlí zrak chlácholivým dojmem přívětivého odpoledne. Jednoho z mnoha, které už minuly, z nespočtu těch, jež nenáviděl...

            Skřípění cedrových vrat ohlušilo nepokojnou mysl a první čisté paprsky dne mu rozryly zachmuřenou tvář. Pohodil si těžkým plátem, zavěšeným na silném předloktí, a vrhl na svou příští cestu zlatem snoubený odlesk tepaného štítu. Zhluboka se nadechl a vstoupil.

            Písek zaskřípal pod lehce obutou nohou a nebe se zatemnilo hlasitými výkřiky pomatených supů ve stříbrných hávech, rudě opásaných. Křičeli, volali, spílali a lamentovali.. nesnášel je.

            Ještě dva kroky, jeden a byl tu, ve středu obrovského monstra v nitru mnohem strašlivějšího města, města hrdosti. Vzhlédl, nebe však viselo příliš vysoko. Sklopil zrak k zemi, i ta ale odplouvala, jako by mizela před stvůrou, tou stvůrou, kterou byl, takovou, jíž z něj učinila vyšší moc.

            Další vrzání a tleskot alabastrových křídel ve vzdouvající se obloze. ‚Umlčte je!‘ pomyslel si, ale síla jeho myšlenky v tomto světě nic nevážila. Burácející hrom mu dýchl na hrdlo až v napjatých zádech pocítil dech letního odpoledne. Přízrak tasil sněhobílé tesáky a tnul jimi do nekrytého ramene. Uskočil. Mědí zdobený štít uzamkl spoře obrněné tělo neprostupnou hradbou a oprýskaný meč, kdysi snad z prvotřídní oceli, vyrazil proti smaragdovým démonům ve tváři andělské. Příliš pozdě, hbitý stín byl pryč.

            Otočil se. Sněhem žehnané nože znovu vyrazily se záštitou stříbrných dýk a urputně se vztahovaly k jeho hrdlu. Jako by se blížily.. cítil jejich odlesk hluboko v nitru, přicházely, nehlasně drkotaly v nezastavitelném stroji, stvořeném nejmocnější rukou bohů. Zhouba v zelenkavých rouškách se přivřela pružnými víčky černavých závojů a na kratičkou chvíli tak odzbrojila neporazitelné. Ťal.

            Stříbrem prokládaný hrot staré zbraně vnikl hluboko. Mnoho pravidel zrušil, mnoho krve vyrval z oběhu života. Boží netvor bolestně zaúpěl a rovné tesáky znovu zatoužily po dechu z hrudi protivníkovy. Hbitě se odrazil mohutnými tlapami a silné tělo válečníkovo kleslo pod tíhou pomsty. Jeho síla však dosud neskomírala. Vší silou zabodl nalomené ostří do hřejivého břicha mohutného tvora a dýky poctily jeho tvář palčivou bolestí. Necítil ji. Bodl znovu. Netvor zavyl k slunci, jako by se dovolával milosrdnosti rudě obepnutých supů. Mýlil se. Tihle neměli slitování. A stejně tak neměl slitování ani on. Napotřetí uštědřil protivníkovi ostrou ránu do nitra kolujícího života a dech pekel se mu rozplynul před obličejem, nahrazen pohlazením smrti. Obratně se vymanil z posledního obětí skomírajícího tvora a mlčky sledoval jeho bezmocný pád do rozvířených vod písčitého moře. Smaragdy vyhasly, tesáky zahalila černohnědá loktuška a boží netvor se vrátil ke svým stvořitelům. Jiná stvůra však zůstala, zůstala jako kterýkoli horký den předtím.

            V pokleku zvedl oči k nebi, ani nyní však nebylo modravé. Zrcadlily se na něm pouze potěšené tváře krvežíznivých supů a třepotající se křídla nedozírných rozměrů. Zapěli umrlcovu píseň a zavýskali radostí. On je však neslyšel. Sklonil hlavu a v prachu zbytečnosti nalezl měděný štít. Tolik by si přál být na netvorově místě, ač po tom vlastně netoužil. Dlouho nic nevnímal, nic se jej nedotýkalo. A snad to tak mělo být. Každým dnem musel vstoupit do kruhu osudu a postavit se jeho rozhodnutím tváří v tvář. Den co den, vždy v pozdním odpoledni stával zde a hleděl na potůčky krve, stékající po zaprášeném těle jeho protivníka, a litoval jeho zbytečně promarněného života. Litoval?

Snad si přál vědět, co mu příští časy nabídnou, možná se nestaral..

            Viděl sám sebe stárnout před lstivýma očima věnci korunovaných dravců, spatřil i krásu pokoje Elysejí, kde s hrdostí a klidem v duši dlí už mnoho jeho milých i nepřátel. Jak dopadne on? Vzepře se, vzepře..

            Vstal a pohodil si tepaným štítem na předloktí. Protáhl ztuhlá ramena a vzhlédl. Slunce se pozvolna klonilo v rudavý závoj supích pásů a písek za utrmácenými zády osamělého muže hlasitě zaskřípal v návalu potlesku bělavých křídel...