Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 462 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Telefonát
datum / id02.04.2004 / 113508Vytisknout |
autorPan_Serle
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno4902x
počet tipů11
v oblíbených0x
do výběru zařadilDero, Nicollette,
zařazeno do klubůKlub čítačů povídek, Písmácké Archivní[0K],
Prolog
Je to část povídky o samotě a takových věcech. Otráví vás a znudí a možná ji ani nedočtete a nakonec budete rádi, že je to jenom první část a nemusíte se babrat v tom \\\"šokujícím\\\" odhalení na závěr(jestli jste měli pocit, že žádná kamarádka, které dřív patřil byt, neexistuje..., že noviny od Šmíráka si nechává hl. hrdinka na rohožce sama..., a že je kocour jen blbá plyšová hračka...měli jste pravdu-to je totiž ten šokující konec....A propos-žena v telefonu je vlastně ta zmalovaná prodavačka, ale ani jedna na to nikdy nepřijdou, i když se budou dál stýkat u pokladny supermarketu.)
Telefonát

TELEFONÁT

Včera, mohlo být něco kolem páté. Seděla jsem u televize, srkala vychládající kakao

a čekala, až začne můj oblíbený seriál. Oči mi lítaly po místnosti, stejně jako zmatené myšlenky hlavou, chvíli napravo, chvíli nalevo, pak zase napravo..Občas si takhle hraju, jsem krátkozraká,

12 dioptrií.., a když někdy takhle házím pohledem z jednoho rohu místnosti na druhý, obrysy věcí se mi začnou rozmazávat a splývat v jeden jediný různobarevný celek, který polapím a dovolím mu vznášet se uvnitř mé hlavy tak dlouho, jak jen budu chtít. Docela mě to baví, sleduju, jak se všechno to materiálno kolem mění v pohou myšlenku, v absolutní nesmysl, který je jen můj a při tom všem hemžení mi zbývá ještě prostor na to snít, jaké by to bylo, kdyby šel celý život takhle rozostřit. Život, lidi, vzpomínky. Sama bych si ho stvořila a dala mu novou podobu, jo, byl by to absolutní nesmysl, ale byl by alespoň můj....A různobarevnej!

Tyhle moje blbý úvahy končí většinou tupou bolestí, která mě přinutí zanechat svých blbých her s očima a zase si na nos nasadit ty blbý brýle. Přinejmenším zajímavý obraz šíleného surrealisty zase honem rychle nahradí přinejmenším nezajímavý byt šílené třicátnice. Jsem zase zpátky ve svým světě, ve svým životě, sama a tlustá. Nechutně tlustá ve vlastním obýváku, sedím ve vlastním křesle, naproti televizi, co jsem si koupila z první výplaty, takže je taky moje vlastní, jenom moje. Sedím tady a vůbec mě to netěší. Sedím a jsem obklopena věcmi, co jsou jen moje, měla bych být ráda, ale já nejsem, sakra, já nejsem ani trochu šťastná už jen proto, že se nemám o ty svoje věci s kým podělit. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se někdo procházel po mým vlastním obýváku, nebo se mnou seděl v mým vlastn

ím křesle a čuměl se mnou na bednu. Na mou vlastní bednu, co jsem si koupila ze svýho prvního...

Jsem tlustá. Seriál ještě nezačal. Pořád jedou reklamy a mě to vůbec nebaví. Ježiši, já jsem tlustá..

Natáhla jsem se jen tak z nudy po novinách, pohozených na nočním stolku. Nevím, co mě to napadlo, normálně je samozřejmě nečtu, jsem ten typ, co sice nakupuje ve velkém množství časopisy, ale vždy jen kvůli těm zaručeným novým receptům na hubnutí a rubrikám se sexuálním poradenstvím, které pročítám jen tak pro pobavení, možná pro poučení a úplně nejspíš, protože mi intimita absolutně nic neříká a jako taková mě pochopitelně neuvěřitelně přitahuje...

Noviny si teda nekupuju, každý ráno, teda vlastně..každou středu ráno mi prostě leží přede dveřma na rohožce. Celý ty tři měsíce, co jsem se přistěhovala do tohodle činžáku, celou tu dobu, pravidelně každou středu..Vím moc dobře, kdo je tam nechává. Bývalej domovník, teď jeden z nájemníku, co bydlí na patře pode mnou..Nevím, jak se jmenuje, ale s mou nejlepší kámoškou mu říkáme prostě Šmírák. Když jsem sem táhla před třema měsícema vlastní křeslo, když jsem zdolávala schody s vlastní televizí v náručí, s televizí, co jsem si koupila z...Tehdy mě celou dobu sledoval škvírou přivřených dveří. Nevím, možná si to jen namlouvám, ale přísahala bych, že celou tu dobu mýho složitýho zabydlování a vybalování tam stál a sledoval mě. Cítila jsem jeho pohled a možná mi to ani nebylo nepříjemný...Šmírák mi nechává noviny na rohožce s působivou pravidelností, ještě se nesta

lo, aby vynechal. Červeným fixem kroužkuje v celým výtisku slova jako: volba, nepopsatelný, přitažlivost, trpět, tajné, milenecká dvojice, ukrytý, touha...; ale taky: zrada, zklamání, hazard, netečný a nepříčetný a v posledním čísle dvakrát podtrhl titulek Zločin z lásky...Nikdy jsem si z toho moc nedělala, moje nejlepší kámoška, co mi ten byt sehnala, tvrdí, že Šmírák je neškodnej blázen, vlastně mě jeho zájem těší, musím uznat, že v jeho jednání je něco, co pozoruju často sama na sobě ve vztahu k ostatním a to mě přitahuje, těší i děsí zároveň.

Reklamy ještě neskončily. Zvláštní. Proč jsem tak hrozně tlustá? Chci odložit noviny, když mě zaujme jeden článek..Píše se zde:

Pouhá představa možnosti nahlédnout alespoň na malý okamžik do mysli druhého vzbuzuje v lidech odnepaměti touhu a zvědavost... Šmírák zakroužkoval slova- možnosti nahlédnout, do, druhého, touhu a zvědavost, ale to není to, co mě tak rozhodilo. Přečetla jsem si tu blbou úvahu asi třikrát. Chvíli jsem ještě takhle seděla ve vlastním křesle, před vlastním televizorem, tlustá a sama, a potom jsem propukla v hysterický smích. Zvrátila jsem hlavu dozadu, celá jsem zrudla a začala se dusit. Z očí mi tryskaly slzy a já se smála a smála a smála a smála až do chvíle, kdy se mi bolestivě stáhl žaludek a já se běžela do koupelny vyzvracet. Když jsem sledovala, jak ze mě teče studené kakao a barví vodu v záchodové míse, napadlo mě, že bych si měla zítra cestou z práce koupit zmrzlinu. Udělá mi to dobře na nervy.

Cestou z práce. Vzpomněla jsem si na včerejší záchvat smíchu a začala se bezděčně culit na kolemjdoucí. Pak jsem jednoho z nich zaslechla podotknout něco ve smyslu: "No jo, tlusťoši jsou šťastnější..." a zase mě ten smích přešel.

Ve frontě u pokladny. Koušu se do rtu a vzpomínám, jak se to jen přesně psalo v té úvaze, ale jediné, co mi přichází na mysl jsou slova, co zakroužkoval Šmírák. Touha a zvědavost. Hmmm...Touha. Zvědavost. Je to opravdu k smíchu. Lidi si představují, jaký by to asi bylo vidět do cizí mysli, jsou tak šíleně zvědaví a touží po poznání..Hahaha, proti svému prvotnímu přesvědčení se začínám opět zubit na ostatní zákazníky ve frontě. Číst myšlenky umím odjakživa. Jako malý děcko mě to tak hluboce nezasáhlo, nikdy mě nenapadlo, že bych třeba mohla být jediná, kdo to dovede. Byla to součást mé přirozenosti a domnívala jsem se, že tohle umí přece každý! Ani nevím, kdy jsem přišla na to, jak to doopravdy je, ale od té doby bylo všechno jinak. Nikdy jsem ve škole neměla kamarádky. Později jsem si zkoušela

najít kluka, ale skončilo to obvykle po první schůzce a nikdy to nezašlo dál, než k jedné puse a to jen proto, že jsem to už konečně chtěla zkusit a ani to už se neopakovalo. Netroufla jsem si.. po tom, co jsem se od něj odtáhla a v hlavě se mi rozezněl jeho hlas:

"Nic horšího jsem ještě v životě nezažil."

Moje prohry a neúspěchy na poli milostnýho života se dost viditelně podepsaly na mým těle..Nemohla jsem mít kluka, tak jsem začala jíst.

A to ve velkým.

Začala jsem žrát a žrala jsem poctivě úplně cokoliv, co mi přišlo pod ruku a když jsem potom kráčela školní chodbou se všemi těmi hlasy v hlavě a spoustou slz na tvářích, pochopila jsem, že to moje nadání, ta schopnost.., že to není dar, ale prokletí. Dodělala jsem školu a na nevyslovené přání rodičů se odstěhovala. Byla jsem se nahlásit na pracák, sehnala si levnej podnájem blízko centra, pak už stačil jen jediný pohovor..Vyptávaly se mě na spousu věcí, ale mně myslí běželo, co chtějí slyšet jako odpověď ještě dřív, než domluvili, takže jsem dostala pr

áci, slušně placený místo u jakési zahraniční firmy. Díky svýmu nadání jsem se během krátké doby vypracovala, až na post obchodního referenta. Získávám nový zakázky, uzavírám neuvěřitelně výhodný obchody a firma mi z jedné třetiny patří....A teď mám vlastní byt, vlastní křeslo a televizi, co jsem si pořídila z prvního platu.

A jsem tlustá.

A sama.

Nejsem ani trošku šťastná.

Vyskládala jsem nákup z košíku před prodavačku. Byla to taková menší hubená(hubená!!!) holka s naúšnicí v nose. Byla zmalovaná a vypadala tak maximálně na šestnáct.

A přes tohle všechno, anebo možná právě proto..měla určitě kluka.

Kritickým pohledem sjela tři litrové kelímky se zmrzlinou a mezitím, co markovala zbytek nákupu/kočičí konzervy, baterky do ovladače na televizi, mléko a časopis s televizním programem/, slyšela jsem, jak si myslí, něco na způsob, že by mi neuškodilo, kdyby té zmrzliny bylo o trochu míň.

Přesně to opakovat nebudu, ne, že bych si to nepamatovala, ale zbytečně bych zase řvala, kdybych si to připomínala, to zaprvé, když jsem ještě chodila k psychiatrovi, bylo mi doporučeno, abych zkoušela cizí myšlenky ignorovat/přestala jsem tam chodit po dvou týdnech., protože doktor začal uvažovat o hospitalizaci.., i když se navenek samozřejmě usmíval a mluvil o tom, že mi opravdu, ale opravdu věří/, to zadruhé... a zatřetí, tohle není příběh o čtení myšlenek, je to naprosto obyčejný příběh o naprosto obyčejné třicátnici s vlastním bytem, obyčejným životem

a neobyčejně velkou chutí praštit jednu prodavačku po hlavě kelímkem od zmrzliny.

Nemůžu mít děti. Nemyslím teďka biologiky, po této stránce jsem úplně v pořádku.., nemůžu mít děti čistě z morálního hlediska. Můj potomek by neuvěřitelně trpěl, jo, samozřejmě, dokud by byl malej, bylo by to v pohodě, věděla bych, kdy potřebuje přebalit, kdy nakrmit, mohl by mi sdělit, co potřebuje, ještě předtím, než se naučí mluvit, ale co až přijde puberta? Bude mi lhát do očí, že spal u kámoše a já budu přitom vědět, že se nějdřív ožral, potom zkouřil, nakonec se nechal zatáhnout do nejhoršího pajzlu ve městě a vrací se rovnou odtud.

Dřív nebo později bych zabila buďto jeho nebo sebe.

Zase doma. Sedím před televizí. Je to moje vlastní televize a sleduji ji z vlastního křesla. Na klíně mi leží kelímek s oříškovou zmrzlinou a další dva, prázdný, se povalují na nočním stolku. Cpu se zmrzlinou a čekám na svůj oblíbený seriál. Po tvářích mi zase, bůhví proč, tečou slzy a padají rovnou do kelímku se zmrzlinou.

Je mi to fuk. Znovu a znovu do něj nořím lžíc

i a sleduju, jak tloustnu.

Brečím, protože jsem tak sama? Protože jsem tak tlustá?

To je taky fuk.

Hlavní je, že mám oči plné slz a skrze ně vnímám pokoj spíš jako obraz nějakého šíleného surrealisty, než...Běžím se vyzvracet.

O půl hodiny později sedím na podlaze v kuchyni a hladím svýho kocoura. Nemá jméno. Měla bych mu dát nažrat, ale nechce se mi..., ale měla bych, nebo přijdu i o toho posledního tvora, co mě má rád. Hladím ho a on vrní. Najednou si vzpomenu na Šmíráka, nevím proč zrovna na něj.., a pocítím nepochopitelnou potřebu zase luštit jeho vzkazy, cítit na těle pohled plachých očí zpoza přivřených dveří, když procházím okolo po schodech..Je pět hodin. Já jsem pořád nešťastná, pořád tlustá, ale už ne tak úplně sama.

Mám kocoura, co nemá jméno, bláznivýho souseda, co mě nejspíš jednou znásilní a samou láskou potom zabije/už se na to těším/ a..no, jasně, mám přece skvělou kámošku, jen na mě zrovna nemá čas. Je pět hodin a já jdu s dobrým pocitem spát, protože vím, že mi dnešek nemůže už víc nabídnout. Zavírám oči. Nechám si zdát různobarevný sen, absolutní nesmysl.., ale bude můj!

Hledím do tmy, sleduju obrazce, co vytváří světla projíždějících aut skrze žaluzie na stropě. Na stropě bytu. Mýho vlastního, aby bylo jasno.... Napadá mě, co to vlastně dělám, je noc, tři hodiny, proč nespíš?? Najednou mi to dojde. Vzbudil mě hodně neobvyklý zvuk. Velice neobvyklý, protože ho ve svém bytě slyším poprvé..Zvoní telefon...Musí to být omyl. Jdu spát.

Cestou z práce jsem se neusmíval

a na nikoho, dívala jsem se do země a zápolila s touhou koupit si zase kelímek té výborné oříškové! Tak mě napadlo, jestli to v noci nebyl sen...? Musel to být sen, anebo omyl! A co když ne? Možná, že to byla...Ne, byl to sen. A tu zmrzlinu si nekoupím! Už tak jsem dost tlustá!!

Proč ta prodavačka zase tak blbě čuměla? Tentokrát jsem žádnou myšlenku nezachytila, možná byla moc unavená na to, zdržovat se přemýšlením o zákaznících, nebo jsem byla já unavená na čtení myšlenek. Ne, takhle to nefungovalo, umění nahlížet do cizí mysli je stejně přirozená vloha, jako třeba vidět, nebo slyšet, až na to, že to, co se dozvíte se vám zřídkakdy líbí..No jo, třeba je to něco jako šestej smysl, budu nad tím muset popřemýšlet, ale až doma...

Zasekla jsem se na chodbě. V každé ruce tašku plnou žrádla.

Jsem tlustá.

Sama.

Jsem snad sama tlustá?

Bulím. Stojím a bulím a asi jsem blázen, protože takto stojím a bulím na chodbě a navíc přede dveřma Šmíráka.

Žádný pohled plachých očí spoza přivřených dveří se nekoná. Vypadá to, že byt je prázdný. A do středy zbývají ještě tři dny...Bulím.

Skrze slzy ani nevidím na schody. Jsem blbá. Hrabu se neuvěřitelně dlouho v kabelce, hledám klíče..Jsem tlustá.

Mým bytem se rozezní zvuk telefonu, skoro se mi tomu nechce věřit...Třeba to včera vážně nebyl omyl! Musím to zjistit! Jenomže nemůžu najít ty zatracený klíče..

Ksakru!

Na co s sebou tahám tolik krámů? Na nic! Telefon nepřestává vyzvánět.

Ksakru!

Rtěnka, zrcátko, papírový kapesníčky, jízdní řád, sluneční brýle, deodorant...jé, žvýkačky..A já si myslela, že je mám v té druhé tašce! Ještě pořád zvoní...

Ksakru!

Žvýkačky, žvýkačky, žvýkačky,...mám jich plnou hlavu. Plnou hlavu žvýkací gumy. Jsem blbá. Už nebulím. Nadávám. Klíče!!!

Byla jsem rychlá. Dost rychlá na to, abych přeletěla přes práh, zakopla o misku s mlíkem, rozsypala kabele s nákupem, přišlápla kocoura a z kuchyňské linky smetla plechovku s kakaem. Byla jsem rychlá. Ale ne dost rychlá na to, abych zvedla ten telefon.

Seriál ještě nezačal. Prázdné kelímky od zmrliny a hlava plná zvracení. Kocour beze jména sedí na nejvyšší skříňce kuchyňské linky a pozoruje mě. Sedí tam už dobrý tři hodiny, sakra. Možná se bojí, že kdyby seskočil na zem, zase ho zašlápnu, ale to by se přece nestalo, neudělala jsem to schválně..., nebo jo? Já už nevím, nevím nic, jen to, že tohlecto je můj byt, moje televize(koupila jsem si ji totiž z prvního platu) a ta kuchyňská linka, na které sedí je taky moje! I ten blbej kocour je můj!!

Jsem tlustá a nemůžu mít děti a..jo, taky jsem hrozně sama.

Sedím si tak před tou svou televizí a reklamy a hlad a kocour. A taky klíče a žvýkačky a nad tím vším úplně hrozně hlasitý vyzvánění telefonu.

A najednou, v tom okamžiku, co jsem sáhla po sluchátku a co se mi rozklepaly ruce, v tom momentě, kdy v televizi začal můj oblíbený seriál, v té jediné chvíli, dřív, než jsem se tiše zaposlouchala do praskání v telefonu mě napadlo, ani nevím proč, že život je docela fajn. život je vlastně úplně to nejlepší.

Hned po vanilkové zmzlině, samozřejmě.

"Haló?"

Nic.

"Haló, kdo je tam?"

Nějaké divné zvuky. Zachytila jsem stopu po nervozitě a strachu a ozvěnu vzrušení.

"...Nezlobte se, já, asi jsem si spletla číslo..."

Proč nejsem překvapená?

"A jaké jste volala číslo?"

"Cože?"

"No, číslo, jaký jste volala číslo?"

"Já nevím, asi to vaše."

"A s kým jste chtěla mluvit?"

"S někým. S kýmkoliv."

V televizi začíná právě můj oblíbený seriál.

"Jste tam ještě?"

"Ano, jsem tady."

"Na co myslíte?"

"Na to, že v televizi právě začíná můj oblíbený seriál."

"Aha. A vy byst

e se chtěla dívat, že?"

"Ne. Je to hrozná blbost."

"Tak proč to sledujete?"

"Protože tady nejsem tak sama, když zapnu televizi."

Na druhé straně sluchátka se ozývají zase nějaké divné zvuky. Slyším projíždějící auto.

"Voláte z budky?"

"Ano."

"Víte co, tak mi řekněte číslo do té budky a já vám zavolám zpátky."

"Cože?"

"Že vám zavolám zpátky."

"Já vím, slyšela jsem, ale nějak tomu nerozumím. Vůbec mě neznáte, ani nevíte, kdo jsem. Proč byste mi měla volat zpátky?"

"A proč jste zavolala vy mně?"

"Protože..já nevím, prostě potřebuju s někým mluvit."

"Vidíte..., já taky."

"Bojím se to položit. Určitě zavoláte?"

"Určitě!"

"Tak dobrá..." Ozvalo se klapnutí, jak telefonní sluchátko na druhé straně dopadlo zpět na svoji základnu.

"Moment..., co to číslo?" Promluvila jsem k obsazovacímu tónu v telefonu a ke svému prázdnému bytu, který se marně pokoušela zaplnit úvodní znělka mého oblíbeného seriálu, co zrovna běžel v mé vlastní televizi.

 

 

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

23.07.2007 00:46:54dát kritice tiptěša
fakt pěkný. je to už hotový?
11.10.2004 00:00:00dát kritice tipSolitary
fňu, takový dobroučký, ale ten prolog zahání čtenáře v představivosti do kouta.. :-(
(já vím, úmyslně)
.....stejně típnu!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
04.05.2004 00:00:00dát kritice tipPerchta
****
30.04.2004 00:00:00dát kritice tipjohanne
perfektní!!! moc moc povedený, obrovskej tip
22.04.2004 00:00:00dát kritice tipZoroaster
Povídka by nemusel být špatná, pokud by ji autor dopracoval. Toto připomíná první koncept. Vsadil bych se, že se jedná o autentický zápis hlavní postavy (psychologie té ženy mi přijde dost objektivní na možnost znalostí 19ti letého muže), jestli se mýlím, potom vyslovuji uznání Pane Serle. Je to jedna z hlavních předností povídky.

Pokud má smysl hodnotit polotovar, vytkl bych:

- příliš časté opakování banálních skutečností (jsem tlustá, moje televize a p. - čtenáře to otravuje a žádné zajímavé napětí či atmosféru to nevyvolává).

- zrušil bych schopnost číst myšlenky - takové sci-fi by vyžadovalo zcela jiný přístup a námět (hovořím stále jako nezaujatý čtenář)

- příliš rozsáhlou část tvoří introspektivní úvahy a pocity - zásadně zkrátit na nejnutnější míru (takové babrání v sobě má rád jen málokdo) a nahradit líčením děje (fabulací) a vnějších souvislostí (vlastní líčení příběhu je značně odfláknuté).

- nápad se sousedem a telefonem slibuje zajímavé vyústění a dává prostor pro vývoj postavy (vzbuzuje zvědavost) - to je dobré, ale záleží na dalším zpracování, které neznám. Dá se tím vše podtrhnout nebo zbabrat.

- celý text je nutné vybrousit jazykově i stylisticky - s prózou je hodně práce.

P.S. Za mou kritiku vděčíš Derovi, který dílko předhodil jako zajímavé k diskusi pod svojí hlavičkou. Prostě mi to nedalo, abych si je nepřečetl a nevyjádřil se tam, kde je k tomu pravý prostor. Myslím si navíc, že za to stojíš.
15.04.2004 00:00:00dát kritice tipNarriel
Překrásné...
12.04.2004 00:00:00dát kritice tipC_ensinka
Fakt povedený, docela jsem se nasmála, ale ten prolog jsem taky nějak nestihla... Rozhodně Tip;o)
12.04.2004 00:00:00dát kritice tipFidunka
Tak ta je naprosto dokonalá...nevím, co bych jí vytkla. Prostě úžasný!A smála jsem se taky dost.I když to asi nemá být účelem..******
08.04.2004 00:00:00dát kritice tipsicco
co to má být ten prolog?
vykrádání sama sebe nebo jen zaludný komerční tah.
ta povídka je fajnová a možná bych se toho nebál a ještě nějak připepřil ty emocionální výlevy,
zkrátka takový to šokující grády
nebo apoň z té tlusťošky udělat pořádnýho paranodiního cholerika, no nebo prostě něco, je to dobrý a zasloužilo by si to na tom řádně zapracovat, ale to se ti už asi nebude chtít co?
už máš totiž v hlavě uúplně něco jinýho a tohle už odvál vítr, to já znám,
hold život autrův
07.04.2004 00:00:00dát kritice tipNicollette
Výborný... vypravěčský talent a "něco" v tom je....
Hodně dobrá povídka.... ***
06.04.2004 00:00:00dát kritice tipDon´t_worry
Je to dobrá povídka, četla jsem doma a tady; tady dočetla až do konce s otevřenou pusou.
...
velká hvězdička
*
06.04.2004 00:00:00dát kritice tipDero
admin, korektor
D_w: Moc děkuji, že jsi zařadila ... tahle mi utekla.

K dílku: opravdu je to velmi, velmi působivě napsáno - skvělé. Se zatajeným dechem ... ****-* + nej + v + ještě jeden klub
06.04.2004 00:00:00dát kritice tipDero
admin, korektor
(avi)
06.04.2004 00:00:00dát kritice tipDon´t_worry
Jsem ráda, že to není sek vedle, ale to je zásluha autora. Vidíš, jak se činím? úsměv
Pěkný dny a hezký čtení.
04.04.2004 00:00:00dát kritice tipchicoria
Téměř dokonalé, tip.-)
02.04.2004 00:00:00dát kritice tiphorák
skvělý - moc se mi to líbilo, od prologu, přes ironický (snad) nadhled, krátké, bodavé věty *


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor