Obraz mé lásky

Tak tahle se ti opravdu velice povedla. Je krásná. Jen člověk může tvořit...vnitřní obrazy.

Vice se mi libi tva posledni basen! Tady jenom ta posledni sloka. Promin. Ale jinak jsi hvezda!

Vyznání, které nebylo vyznáno (či vyjeveno) není žádné vyznání.

Vyznání nemá smysl ani tak pro toho, v jehož srdci se rodí, ale spíš pro toho komu je určeno.

V jednom ohledu se hluboce mýlíš. Není snadné pochopit mé stanovisko :-) Pascal vyčítal Montaignovi právě jeho nesmírnou otevřenost, jeho stavění se do očí. Kdybych vyznal svoji lásku těmito slovy, patrně by jí to příliš neublížilo. Ale já bych přišel o jisté tajemství. Láska je tajnosnubná. Moderní songy plné třeskutých narážek na milostné city podobně jako básně vyplavující city do éteru trpí svojí jednoznačností. Chybí jim půvab a vznešenost opravdového vyznání-tedy jisté skrytosti. Báseň má být jistým vyznáním. Ale měli bychom se někdy alespoň pokusit o zachování náležité míry odstupu od svých vlastních pocitů, které se svojí amorfní neurčitostí derou do našich veršů. Musím trvat na svém - existují (a mají existovat) vyznání, která nikdy vyjevena nebudou :-)

To je pěkné, ale zavání mi to trochu sebeláskou - to aby Tvoje vyznání zůstalo pro Tebe tajnosnubné, nevyjevíš ho osobě, které se týká? Může zůstat TAJNOSNUBNÉ PRO VÁS DVA, neboť jisté společné "uzavřeno" je přece součást kouzla lásky.

No dobrá :-)))

S Tebou se dobře diskutuje, pojď na pivo!

hodně zamilované :)

K Tvému prologu: možná, když cítíš touhu podělit se s někým o své pocity, neměla by to být v prvé řadě ta štastná dívka, kterou tak miluješ? Co o tom soudíš, Bakchu?

To víš, že jo. Taky to pravidelně činím. Ale vedle toho mě docela baví anonymně rozprostírat vlastní srdce :-)) A některá vyznání ztrácejí na své opravdovosti právě tím, že byla druhému nepokrytě vyjevena. V mé básni je sice mé srdce - ale mé srdce je hravé :-))) Straním se hluboké vážnosti a patos je v mém projevu vždy spjat s lehkou ironií.

:) zítra si říkáš: jak jsem pošetilý...? :) ne, kecám, přeju ti to..;)