Roztomilý umělec

Když moc nechci,

dokážu se na prsa a nohy a zadky a smutné oči

dívat

jediným pohledem bez spousty chlípu.

Když chci,

umím strnulý pohled vystavět jako

hrad na vysokém kopci

(to bylo dřiny, než ten kopec navršili zpocení)

když moc chci moc tisknu rty.

Ahoj, jmenuju se Žužu,

váha sedmdesát, ročník čtyřiaosmdesát,

kamarád pěťa hogel,

na Vánoce jezdím i k babičce do Haňovic,

mám úctu k autoritám typu:

Zeptal jsem se dáš mi pusu,

řeklas ne,

tak to má být,

ah yeah, holka takhle to má být,

nesmíš se přede mnou v druhým kole položit,

já pak ztrácím úctu ó úctu,

toš co po nás chceš Hamlete?
trochu úcty pepo.

Umím běhat až moc rychle,

mám rychlých pohybů a předčasných taky,

kdybych tak uměl pomalu pomalu vyslovit,

hranici a vy byste ji uchopili a nahlédli

ke mně do pokoje a shlédli,

jak to vlastně je:

Leze neví kam,

asi je to větrolam,

zapáli z lina schody,

naleje tam modré vody

ať mají na chodbě funkcionální krby,

když je v klidu je jak vrby.

Ale takhle ho neobejmeme,

tam není všechno.