Útěk

Sedím sama v potemnělém vlaku,

tmavočerveném.

Mé myšlenky, jako koule střelného prachu,

nic nezažene.

Zdálky zní hudba,

příliš, ve sluchátcích.

Tlustá paní přeje si aby zhubla,

však to není, co ji trápí.

Kudys jen přišel?

A s kým mi zmizíš?

Já tiše snáším tu svůj smutek.

A ty? Někde do kompu si civíš!

Na nástupišti č. 1 východní část nastupujte do vlaku číslo 7424 ve směru…

Cvak!

A bylo světlo!

A je světlo!

Však já zůstala ve tmě,

ve své ponuré jistotě

způsobené tvými z(a)tracenými doteky.

Hlasitý smích,

řev mě probudil.

Probral mě z mých stínů

doufajících v brzké zatracení…

v tvém náručí.