Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Polsko - kapitola VI.

15. 04. 2004
3
0
2367
Autor
Nedlloyd

 

VI.

Den druhý

 

,,Vstávej. Udělala jsem ti kafe.‘‘

,,Tady nikdo není.‘‘ pokoušel jsem se zakrýt svoji osobu před, byť už předem prohranou, bitvou.

,,Za dvacet minut je odjezd.‘‘ začala roztahovat záclonky a do kabiny proniklo několik paprsků ranního slunce ,,Myslela jsem, že bys aspoň chtěl vidět zrcadlo, než si znova sedneš za volant.‘‘

,,To vypadám tak hrozně?‘‘ ani jsem neotvíral oči.

,,Jo…ani moc nevoníš. Tak s tím něco udělej.‘‘

,,A nestačí, že mám naleštěný auto a nízkou spotřebu?‘‘

,,No, Honzí, jak komu.‘‘

,,Ale jo, vždyť už jdu…‘‘

 

,,Dobré ráno, přátelé‘‘ smál jsem se na všechny, vycházející na dvůr mezi kombajny po horké sprše: ,,Čau Kamile, ahoj Ondro, čau Johny…‘‘ zdravil jsem.

,,Seš to vůbec ty?‘‘ smál se Kamil ,,Řekni mi, co s tebou Tereza po ránu provádí, že po ránu vypadáš tak dobře.‘‘

,,Udělá mi kafe.‘‘ odpovídal jsem mu stejným tónem.,,Jo…to jeho kafe. Ze dvou třetin je to mlíko a cukr.‘‘ dodávala Terezka.

Porovnal jsem si pár věcí v kabině, vyměnil kolečko v tachografu, zapsal stav kilometrů a podíval se na hodinky. Bylo devět a my tu byli přece kvůli práci. Richard by řekl, že jsem ,,nadrženej na volant‘‘. A měl by pravdu. Nemohl jsem se dočkat, až se mi bude sypat zrní do návěsu. Vzduch byl příjemně svěží a nad polským vnitrozemím se rozprostíralo italsky modré nebe. A tak jsem se prošel mezi kamiony, z blízka si prohlédnul cedulku ,Lenka‘ za oknem kamionu mojí ex-kamarádky, prohodil pár slov s ostatními řidiči a naznačil Igorovi, že už bych rád jel. Ten si k sobě do džípu po pár minutách plánování nad mapou vzal polského kolegu a nechal se vést. My ostatní jsme se seřadili za jeho malý džíp s oranžovým majákem a vyrazili v koloně vstříc tunám zrní, které nás ten den čekaly.

 

,,Takže dobrý den, přátelé.‘‘ spustil do vysílačky Igor ,,Držte se vedoucího kolony, protože on jedinej ví, kam jedeme. Dneska je to pšenice a je jí vážně hodně. Vlastně jsem nikdy větší pole neviděl. Budeme dělat, i kdyby sme měli padnout. Za pět, šest dní začne pršet a…‘‘

,,…a němci nebudou mít co žrát.‘‘ dokončil jsem Igorovu větu, znějící z vysílačky ,,A zítra ráno si vysílačky ani nezapínejte.‘‘ smál jsem se Igorovi do mikrofonu. Ten na oplátku zesílil svoje rádio, položil mikrofon k jednomu z reproduktorů a zvuk jeho muziky se začal šířit po dvanáctém kanále a když nabyl pocitu, že celá kolona jeho skladby dostatečně neprociťuje, nebál se zazpívat i pár slov.

Stručně zhodnotila celou situaci zprávou na můj telefon: ,,MAGOR:o)‘‘

,,Terry boduje.‘‘ smál jsem se do mikrofonu.

,,Dobře chlapi, konec srandy.‘‘ vypnul Igor muziku a zvážněl ,,Vjíždíme na pole. Pozor na cestu, je to tu trochu ostrý. Pod silnicí tu je vysoká mez a sjezd na pole je trochu prudší. A ani nezkoušejte vytahovat cigarety, nebo si tu pěkně zatancujem. Je tu sucho a všichni doufám dobře víte, jak hoří kombajn.‘‘

,,Jako by se stalo…‘‘ musel jsem mít na kanále poslední slovo. Zpomalil jsem, nadjel si do protisměru, podřadil a začal točit volantem doprava. Jakmile přední kola tahače opustila pevnou silnici a sjela na prašný povrch lesní cesty, sešlápnul jsem spojku a jemně tlačil na brzdový pedál. Souprava se vlastní vahou pomalu snášela po strmé polní cestě. Každou chvíli jsem očekával, že spodkem auta zavadím o zem. Nestalo se. Po několika metrech se cesta narovnala a rozběhla se mezi obilnými lány až za obzor. Přidal jsem plyn a souprava se po přímé cestě s povrchem z jemného písku, zvedajíc za sebou oblaka prachu, rozjela.

,,Tak, pánové, teď je řada na nás.‘‘ prohlásili svorně řidiči kombajnů. Ze svých strojů utvořili kaskádu, která postupovala obilným lánem směrem k osamělým stromům na obzoru. Přitom za sebou zanechávali zvířený prach a plevy a vůni sklízeného obilí.

 

,,Pár minut jim to dá, než budou mít plný bunkry.‘‘ ozvalo se mi za zády. Stál jsem před svým kamionem na kraji strniště a díval se za kombajny, směřujícími k obzoru.

,,Maj tady moc pěkný obilí. Za deset minut nemáme co řešit. Sotva budem stíhat.‘‘ odpověděl jsem Tomovi.

,,No, to asi jo…‘‘ mírně pokývnul hlavou ,,Mluvil jsi s Lenkou?‘‘

,,Včera…‘‘

,,A co?‘‘

,,No…řekl jsem jí vlastně jenom ahoj.‘‘

,,Slyšel jsem, že je tu kvůli tobě.‘‘ zašeptal Tom.

,,Cože jsi slyšel?‘‘

,,Ale…někdo to říkal. To víš, lidi tě znaj a jí taky.‘‘

,,Blb…‘‘ nedořekl jsem ,,No…počkej, napsala mi dopis.‘‘

,,Dopis?‘‘

,,Jo, dopis. Měl jsem ho ve schránce. Musí bejt někde v autě.‘‘ a začal jsem přehrabovat schránku s dokumenty v kabině ,,Já ho nečetl!‘‘

,,Ty jsi nečetl dopis od holky, se kterou jsi žil tři roky?‘‘

,,Tři a půl roku.‘‘ opravil jsem ho ,,Neměl jsem čas a ani chuť ho číst.‘‘ Chvíli jsem tam seděl jen tak, s dopisem v ruce a pak dodal: ,,A vlastně ho ani číst nebudu. Jestli mi něco chce, tak ať mi to řekne.‘‘

,,To chápu…‘‘ řekl Tom. A pak už jsme jenom vzpomínali. Vzpomínali na to, co bylo, protože na to, co bude vzpomínat nemůžeme.

,,Kde je ten, co se ráno nemohl dočkat?‘‘ zaznělo po pár minutách z vysílačky.

,,Tady! To jsem já!‘‘ natáhnul jsem se prudce po mikrofonu.

,,Dole pod kopcem, vlevo u lesa stojí dva kombajny s plnejma bunkrama. Jsou to dvojka a trojka, tak si je najdi.‘‘ volal do vysílačky Igor.

,,Rozumím.‘‘ zabouchnul jsem za sebou dveře a nastartoval motor.

,,A vem tam s sebou ještě někoho. Šestka i devítka budou za chvíli.‘‘

,,Jedeš se mnou?‘‘ vykouknul jsem z okna na Toma. Ten se bez jediného slova vyhoupnul za volant a rozjel se za mnou.

,,Tady Daily route, jedu s ním.‘‘

,,To seš ty, Tome?‘‘ ptal se Igor ,,Frajeři pitomí! Kdo si má ty vaše přezdívky pamatovat.‘‘

,,Jo, to sem já, Tom.‘‘ usmál se Tom a odpověděl Igorovi.

Po čerstvě posekaném strništi jsem dojel až ke strojům s velkými číslicemi 2 a 3 na bocích. Zastavil jsem pod výsypkou dvojky, vyšplhal se na návěs a začal rolovat plachtu, která překrývala nákladní prostor návěsu, na stranu. Číslo tři mezitím nacouvalo k mojí soupravě z druhé strany. Sbalil jsem plachtu, seskočil z návěsu a chtěl hvízdnout na řidiče kombajnů, ale protože jsem si v životě ještě neudělal čas, abych se to naučil, zavolal jsem jen: ,,Dobrý, hoďte to tam!‘‘ a mávnul jsem na Kamila do kokpitu dvojky. V tu chvíli se do návěsu spustil mohutný pramen zlata, který se vlnil při pádu a rozléval se do všech stran při nárazu na dno.

 

A byl to pramen života, který ho rozechvíval při každém pohledu. Pramen, který sytil jeho lid po tisíciletí. Pramen, ke kterému se mnozí modlili, jen aby ho mohli zahlédnout nebo do něj vnořit dlaně obrácené k nebi ve snaze zachytit aspoň malý kousek toho bohatství. A hlad by nebyl. A smrt by nebyla a bylo by jen slunce a teplo, které zanechává uvnitř příjemné ticho. Avšak jako život, ani samotný pramen života není věčný a křehká myšlenka, třpytící se jako nejjasnější hvězda na noční obloze, se rozplývá v moři skutečnosti.

 

 Zastavily se i další stroje a když se z posledního z nich vysypaly poslední zrnka pšenice, vykouknul z kabiny Martin: ,,Víc tam toho nemám.‘‘

,,To je dobrý.‘‘ mávnul jsem rukou ,,Mě se tam toho stejně o moc víc nevejde.‘‘ Rozbalil jsem přes návěs plachtu a začal ji přivazovat kurtami.

,,Já vím.‘‘ kývnul hlavou Martin ,,Ale jí jo.‘‘ natáhnul ruku a ukázal do dálky.

,,No, to abych radši jel.‘‘ zakroutil jsem hlavou. Z obzoru k nám sjížděla Lenčina souprava. ,,Tak zatím.‘‘ mávnul jsem na Martina.

,,Jasně, čau.‘‘ zabouchnul za sebou dveře Martin a pokračoval v nedosekaném řádku. Zůstal jsem tu sám. Tom byl na cestě na silo a Terezka s ostatními na druhém kopci za lesem.

Utáhnul jsem poslední dva popruhy jistící plachtu v přední části návěsu a jenom letmým pohledem přejel bílé Volvo, které zastavilo vedle mě. Nechtěl jsem se jí vyhýbat. Jenom jsem jí neměl co říct.

Slovy ,,Máš krásný auto.‘‘ jsem odpověděl na její trochu nejisté ,,Ahoj‘‘.

,,Nezměnil jsi se. Auta, jako vždycky, na prvním místě.‘‘

,,Zato ty jsi se trochu změnila.‘‘

,,Já?‘‘ usmála se a snad i trochu začervenala.

,,Já musím jet.‘‘ ohlédnul jsem se po naloženém návěsu.

,,Hm…‘‘ z tváře jí zmizel chvilkový úsměv. Tolik mi toho chtěla říct. I po té době jsme si rozuměli i beze slov.

Vzal jsem za kliku, otevřel dveře, vyhoupnul se za volant a nastartoval motor. Sotva jsem stačil odbrzdit soupravu, seděla Lenka na sedačce spolujezdce. Neříkal jsem nic. Velkým obloukem jsem otočil soupravu a s naloženým návěsem zamířil k obzoru a poté k výjezdu na silnici. Po pár minutách jízdy jsme míjeli Igorův džíp stojící u silnice.

,,Děláš nám čárky?‘‘ zavolal jsem na něj z okna.

,,Jasný!‘‘ zakýval hlavou.

,,Takže já jedu!‘‘ zatroubil jsem a zvednul ruku na pozdrav. Opatrně jsem se vyšplhal na silnici, srovnal soupravu a vyrazil směrem doprava. S návěsem až po okraj plným zrní jsem jel tak, jak mi bylo: klidně a vyrovnaně. Koncert houkaček zazněl krajinou, když jsem míjel Terezku a Toma, vracející se ze sila.

 

,,Měním se. To bys do mě neřekl, co?‘‘ To byla první věta, kterou řekla za celou dobu, co seděla v kabině.

,,To že jsi jela do Polska a sedíš vedle mě? To vážně ne.‘‘

,,Chybíš mi.‘‘

,,Já vím.‘‘

,,Jak to můžeš vědět?‘‘ podívala se na mě.

,,Protože tě znám, Lení. Když utečeš s nějakým kreténem, půl roku se ani neozveš a najednou se objevíš u mě v kabině, co jinýho by jsi mi asi chtěla říct?‘‘

,,Promiň…‘‘

,,Na tohle je už vážně pozdě…‘‘

,,Hm…‘‘ podívala se před sebe a já mlčel. Pak jí po tváři sjela a ona už v sobě dál nedokázala držet to, co ji tolik tížilo: ,,Celou dobu na tebe myslím. Pořád. Vím, že to byla chyba, ale nebyla jen moje. Miluju tě.‘‘

Neřekl jsem ani slovo. Nenapadlo mě nic, co bych jí řekl, aniž by jí to ublížilo.

,,Neříkej mi, že se z tebe všechno vytratilo.‘‘ Byla až skoro protivná, jak si byla jistá tím, že k ní stále něco cítím a zklamaná, že jsem ji nečekal s otevřenou náručí a slzami v očích.

,,Lení, já, změnil jsem se. Mám…mám se dobře a nic mi nechybí. To, co bylo mezi náma a co se stalo, co jsi udělala je pryč.‘‘ přesvědčoval jsem sám sebe ,,Je to pryč a já se v tom nechci hrabat.‘‘

Zvedla obočí: ,,Myslela jsem si, že jsi jinej, než ostatní chlapi, ale ty jsi stejnej. Stejnej jako ostatní.‘‘ Ušklíbla se stejně, jako tehdy, když jsem se vrátil domů tolik neočekáván. A její ušklíbnutí mi do poslední kapky krve připomnělo, co se stalo před půl rokem. Nezměnila se a já si byl v tu chvíli naprosto jistý tím, že s ní už nechci mít nic společného. V duchu jsem se smál tomu, že je mi devětadvacet a jako chlap si vážně nepřipadám. Nevěděl jsem, co dělá chlapa chlapem a vlastně mě to ani nezajímalo. Jenom jsem ze zapřel o volant a prudkým dupnutím přitlačil brzdový pedál k podlaze. Kabina se zhoupla dopředu, kola kamionu několik metrů klouzala po asfaltu něž se zastavila.

,,Tak abys radši šla, ne?‘‘ podíval jsem se na ní. Seděla klidně dál a dívala se před sebe, jako by se jí to netýkalo. ,,Lení, já tě prostě nemám ani trochu chuť poslouchat.‘‘ V tu chvíli jí po tváři sjela slza. S třesoucími se rty na mě pohlédla, jako by chtěla ještě něco říct. Ale neřekla nic. Pomalu otevřela dveře, sešplhala na pevnou zem a postavila se do trávy na kraji silnice. Její hnědé oči sledovaly obzor a já jako bych přestal existovat.

,,No nic.‘‘ vyskočil jsem z kabiny, obešel kamion a zabouchnul dveře, které za sebou nezavřela. Ve chvíli, kdy jsem se, usazen za volantem, chystal soupravu znovu rozjet, ohlédla se. Koutkem okna jsem si jí všimnul a opětoval pohled. Byla tak krásná a vyzívající a já si v tu chvíli nebyl ani trochu jistý, jestli nemám vyskočit z kabiny, chytit jí za ruce a… Ale pak se, přesně na čas, dostavil, mě tak dobře známý, pocit zrady od milovaného člověka a já si vše znovu rozmyslel. ,,Promiň, Lení, ale znovu už ne…‘‘ Přitáhnul jsem k sobě řadící páku, dvěma prsty pomocí spínače na její objímce předvolil půlený stupeň, zatlačil ji mírně dozadu a vybral si tak druhý převod. Souprava se, zanechávajíc Lenku za sebou, pomalu rozjela. Pokračoval jsem dál a snažil se na ni nemyslet. Pravou rukou jsem se natáhnul pro mapu Polska, ležící na posteli za sedadlem, a zorientoval se v ní rychleji, než jsem stačil odbočit nesprávným směrem.

Cesta na silo byla každý den jinak dlouhá a ani jednou se nestalo, že bysme na silo přijížděli ze stejného směru, jako předešlý den. Pohybovali jsme se po celé oblasti a vzdálenost sila se pohybovala od deseti do třiceti kilometrů, podle místa sklizně. Během týdne jsme se naučili orientovat se v okolní krajině bez mapy, především protože silážní věže byly vidět na kilometry daleko, ale ten den jsem jel na silo vůbec poprvé a o správném směru jsem neměl ani ponětí. Jistý jsem si byl až ve chvíli, kdy jsem projížděl branou areálu (kterou  mimochodem nikdo nehlídal a která nebyla označena žádným firemním nápisem nebo cedulí) a míjel protijedoucí Ondrovu soupravu. Mávnuli jsme na sebe a já se pro jistotu zeptal: ,,Kam s tím?‘‘

,,Na konci týhle uličky doprava a potom myslím třetí nebo čtvrtá odbočka vlevo. To najdeš, je tam Králíček a chlapi.‘‘ řekl mi.

,,Ok, díky.‘‘

Komplex silážních budov byl ohromný. Něco tak velkého jsem nikdy neviděl. Na ploše několika hektarů byly rozmístěny šedé betonové stavby, sahající do závratných výšek a mezi nimi úzké a temné uličky s povrchem z betonových panelů, mezi kterými prorůstala tráva a osamocené klasy obilí. V tmavých stezkách mezi budovami, kam ostré denní světlo nepronikalo málem ani v pravé poledne, nebyl problém zabloudit. Stačilo uhnout o odbočku dříve a cesta zpět se na neoznačených křižovatkách, které byly jedna jako druhá, hledala jen těžko. A ještě jedna věc mě na tomto místě udivila. Absolutní prázdno. Nikde žádný náznak pohybu. Všechno zarostlé trávou, zaprášené a pokryté rzí. Z dálky se ozýval pouze skřípot plechů, způsobený větrem, který si hrál v nejvyšších patrech opuštěných budov. Celé toto místo vypadalo jako město duchů a pocit, který ve mně zanechávalo se jen těžko popisuje.

Na konci ,,naší‘‘ uličky jsem odbočil doprava na příčnou cestu, procházející celým areálem od jednoho konce na druhý. Byla dlouhá několik set metrů, úzká sotva dvacet metrů a se stěnami, téměř zakrývajícími nebe. Po celé její délce, napravo i nalevo, byla poseta vjezdy k výsypným kanálům, od kterých vedly přepravníky do skladovacích prostor silážních věží. Byly jich tu desítky, možná stovky. Toto místo bylo jedním z mnoha děl megalomanství dob předešlých. Dříve zaměstnávalo stovky lidí, kteří zde skladovali miliony tun obilí pro potřeby států Varšavské smlouvy. Dnes tu stojí jenom jako němý památník, téměř nevyužívaný, pomalu stravovaný časem. Pomalu jsem projížděl mezi budovami. Ve třetí odbočce nalevo stál Richardův kamion, nacouvaný k ústí výsypného kanálu. Vjezd tři byl jedním z mála se stále fungujícím strojním vybavením. Když vyjížděl, zavolal z okna jen: ,,Dávej bacha! Je to tam nízký!‘‘ a zmizel za rohem budovy. Nacouval jsem místo něj až ke kraji výsypného kanálu, krytého hrubou bezpečnostní mříží, podle pokynů obsluhy vysypal zlaté bohatství do temné propasti a vydal se na cestu zpátky.

S prázdným návěsem a sluncem za zády se jelo dobře. Míjel jsem i místo, kde jsem nechal Lenku a ji samotnou, jdoucí po krajnici směrem ke kombajnům, o několik set metrů dál. Navenek sebejistá a okouzlující, uvnitř zoufalá a bezmocná. Každý jí zastavil a nabídnul svezení ale ona pokaždé odmítla. Chtěla být a jít sama.

Projel jsem okolo ní. Nijak jsem nezpomaloval, jak jsem měl ve zvyku. Naopak. Lenka, když uslyšela přijíždějící soupravu, aniž by se ohlédla, věděla, že jsem to já a sama uhnula do trávy. Proud vzduchu jí zamotal dlouhé hnědé vlasy a oči oslepila směs prachu a plev ze silnice, rozvířená průjezdem kamionu.


noeran
13. 07. 2004
Dát tip

Anni
20. 04. 2004
Dát tip
Navrhovala bych písmenkovou genocidu... prokousat se až sem je úmorný... Zvlášť, když tomu říkáš příběh... Nazvi to úvahový cestopis a neřeknu ani popel;o)

Nedlloyd
20. 04. 2004
Dát tip
O tom to je, Anni... ...já tomu přestávám říkat příběh..

sicco
15. 04. 2004
Dát tip
ten odstavec napsaný kurzívou je skvělej to je z tvojí hlavy, nebo si to od někoho obšlehl?

Nedlloyd
15. 04. 2004
Dát tip
sicco: já tomu říkám indispozice...znáš to, jak najednou píšeš a píšeš a víš, že to prostě musíš napsat, i když to tam možná na první pohled nepatří? ano, to je z mojí hlavy...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru