A voda volala a křičela

Konečně byla na místě. Zastavila se a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo tady nebyl, i když byl krásný, jasný pozdně letní den, jako stvořený ke koupání. Břehy lomu byly úplně pusté. V zahnědlé trávě házelo odlesky pár starých rozbitých plechovek, které ještě úplně nezrezivěly.

            Ano, občas sem někdo chodil, ale to bylo jen výjimečné. A nikdo se tu nekoupal, od té doby co se to stalo. Vzpomněla si na to, co jí o tom vyprávěli. Příští léto to bude třicet let. Oba sousedovic kluci se sem šli koupat, večer, když už tu nikdo nebyl. A nikdy už se nevrátili domů.

            Poslali tu potápěče, i když to bylo trochu rizikové, devadesát metrů není zrovna málo. Nenašli nic. Po několika dnech se to uzavřelo, kluci prý asi utekli z domu. Proboha, v plavkách? křičela paní Vorlíčková, jejich matka. Vyšetřovatel krčil rameny. Malí kluci mívají bůhvíjaké nápady. Ti, kdo je ale tehdy viděli k tomu lomu jít, to viděli jinak...

             Otřásla se, ale ne strachem, ale zimou. Už ze sebe totiž shodila šaty a teď tu stála v jednodílných jedovatě zelených plavkách. Neslušely jí, ošklivě v nich vynikla nepřirozená bledost její kůže.

Stoupla si na hrbolatý kámen a s odporem shlížela na svůj obraz v šedozelené vodní hladině. Zkřivené hubené nohy porostlé tmavými chloupky (pro koho bych si je holila?), propadlý hrudník, zplihlé řídké hnědé vlasy...rysy obličeje nebyly ve zkalené vodě moc vidět. Naštěstí...

Odvrátila oči. Vždyť na tohle si přece už zvykla...ne. Jenom si to namlouvala. Omočila si chodidla ve vodě a znovu se otřásla. Byl už pomalu večer, voda, ve dne ohřátá zářijovým sluncem pomalu vychládala.

Někde vysoko nad ní zazněl křik poštolky.

A voda volala a křičela...blesklo jí hlavou. Jak absurdní myšlenka, poetická...má tvor jako já právo na poetické myšlenky? pomyslela si hořce.

Nakonec se odhodlala a sklouzla do vody. Ta ji v tom okamžiku sevřela v ledovém objetí, až málem vykřikla. Ale no tak, ty přece nikdy nekřičíš. A nepláčeš...

Po několika tempech si zvykla, hebký, chladivý dotek vody jí začal být příjemný. Konečně někdo, kdo se mě neštítí obejmout. Vodě je jedno, kdo v ní plave...

Náhle se jí něco otřelo o chodidlo. Vylekala se, ale pak se trochu uklidnila. Asi list, kousek větve...pak si ale uvědomila, že je skoro uprostřed lomu a těch pár ubohých, stářím zkroucených stromů roste jenom na okrajích...pane bože...

Znovu ji rozechvěla zima, objetí vody už nebylo tak příjemné, bylo jako...jako...ledový hrob.

Něco ji začalo táhnout dolů. Bránila se, plácala rukama kolem sebe, ale nohama nemohla hnout. Jako by ji za každou držely dvě ruce...

Naposledy se zoufale nadechla. Proč, proboha proč jsem sem šla?!

A voda volala a křičela.