Králův rytíř II.

             Jeden z vás bude ztrestán, jeden.. až v černém dešti hvězdy zhynou, temná křídla s nebem splynou, záře denní stromy zláme a v lůně noci vítr vzplane, pak jedna duše konečně shodí břímě z ramennou světa. A zahyne.. Ten, kdo projde branou řeky a stane ve stínu kamene v poslední noc století. A tam.. tam mlha strhne jeho masku, tam na krev krále vzpomene, až první z Nižších splatí dluh smrti.

            Jeden z vás, nebo všichni do jednoho..

Zuřivý výkřik slzavého světla protnul spící nebe a bledá víčka zpřetrhala pouta černých tůní. Déšť líně převaloval své unavené kapky po plochém útesu nad jeho hlavou a pouze některé vyvolené posílal dolů na měkkou zem, aby podivně prokřehlou hlínu proměnily svým vláčným dechem v lepkavé bahno. Vstal. Sníh dosud nepřišel, byť ve světě kolem dávno prodléval nejchladnější měsíc roku a majetnickými pažemi stále náruživěji odjímal slunci vládu. Klidně pohladil bělostného hřebce po silném krku a tiché odfrknutí mu bylo jedinou odpovědí v nepokoji ticha. 

Rozhodl se.

***

            „Hledám jednoho z vás,“ prolomil tajemný cizinec napjaté ticho, nedbaje podezřívavých pohledů vesničanů. Jeho libý hlas protnul pravidelnou píseň nebeských slz a tiše se rozplynul v nárazech větru. Učinil ještě tři kroky vpřed, načež stanul uprostřed provlhlé stáje mezi hloučkem nepřívětivých mužů, snažících se o nečitelný pohled. Nikdo z nich nepromluvil.

           „Říká si Garnach.“ Kapky přestaly rozmlouvat. Muži zachmuřili své tváře a jiskry jejich očí pohasly v rozmáhající se temnotě. Obrátili se k němu zády a ráznými kroky opustili rozpadající se stavení, pouze jediný z nich zůstal stát, ačkoli si mnoho rozmýšlel.

„Toho nehledej,“ procedil skrz zuby a bedlivě se rozhlédl po pochmurném okolí. Zimní vichr pročísl jeho šedavé vlasy a zapěl mu do uší prosbu obezřetnosti. „Ztratit život můžeš i lepší cestou.“

Cizinec se dotkl nebesky zdobeného meče a lehce bříšky prstů pohladil vyrývaný jílec. Muž se hbitě otočil, snad varován větrem, a nedůvěřivě pohlédl na rytířovu dlaň. „Ušetři svůj meč, pane,“ vyzval jej a přitáhl si plášť blíže k tělu, „ten, jehož hledáš, dlí v nejhlubším údolí nejvyšších hor, v Karhen, šeptajícím paláci z lidských kostí. Není mu souzena smrt tvou rukou, osud tvůj však..,“ jeho tichý hlas pojednou uhasl spolu s posledním plamenem svíce na jediném stole v promokající stáji a stínový plášť se rozplynul v poryvech zemského zpěvu.

Zůstal sám.

***

            Ucítil otřes. Uvolněně nechal tmu za zavřenými víčky vymizet a ostražitě vstal. Dva neslyšné kroky k okraji střešního převisu stačily, aby zpozoroval, že není sám. Zprvu se naučeným pohybem dotkl ostrých záryvů na zdobeném jílci, poté však nechal zručnou dlaň válečníka klesnout. Vyčkával, jak míval ve zvyku, tiše a obezřetně. Naslouchal ještě dalším třem nejistým krokům, než prudce smýkl s křehkým tělem ze střechy na mrazem zlíbanou zem.

            „Co to..?“ vřískl sotva desetiletý chlapec při kratičkém letu, zbylá slova však cizincův černý pohled uvěznil za semknutými rty. Svinul se do klubka a vyděšeně se přitiskl k polorozpadlé stěně stáje, co nejblíže mohl. Bolestně si třel naražený bok a ublíženě hleděl do zachmuřené tváře vysokého rytíře, jíž z větší části halila temná kápě. Ačkoli zastřen rouškou, všiml si, že dětskými rameny cuká bázeň prokvetlá zimnicí.

„Běž,“ vyzval ho lhostejně a odvrátil se, aby na hřbet svého koně obratně upevnil těžké kožené sedlo.

„Jste elf?“ zeptal se chlapec neomaleně a třesoucí se rukou se divoce podrbal v rozčepýřených vlasech barvy podzimního listí. Odpověď nepřišla.

Bělouš zaržál pod nevelkou tíhou svého jezdce a nepatrně přešlápl. Rytíř jej laskavě utišil dotykem milosrdné dlaně a pohledem zbloudil v růžovějících dálavách, prosvítajících skrz bouřící mračna. V mihotavém svitu posledního blesku se na mžik mdle zatřpytil rudý kámen v zlatavém objetí nápadného prstenu.

„Vy jste velitelem králova vojska,“ vydechl hoch obdivně a neváhal vstát, nedbaje více naraženého boku, „nejváženější z rytířů.“

„Karhen,“ promluvil elf vážně a pohlédl mu hluboko do očí, snad tak hluboko, aby v celé šíři dokázal odhalit skutky jeho mysli, „znáš to místo?“

Hošík horlivě přikývl. Nevinný úsměv však překryla úzkost. „Ale tam, pane, nejezděte. To je moc zlé místo! Tam se protíná svět živých s tím mrtvých. A... ani slunce tam nesvítí!“

„Na sever?“

Chlapec umlkl. Dlouho otálel, rytíř však více jeho odpověď nepotřeboval. Kývl mu na rozloučenou a pobídl bělouše k rychlému cvalu mezi zdánlivě mizícími provazci deště, slétajícími na zem v mlčících svazcích. Vstříc rozkvétající náruči jitra.

           A nebude už světla, ne pod tímto sluncem..

***

Svět se zhroutí v křečích vzdouvajících jeho hruď a nebe padne do vše pokrývající nicoty. Na nejhlubším útesu tohoto světa stane viník tváří v tvář svému provinění a tam také zaplatí. Krev smyje jen krev, život vyplatí z osidel zákonů pouze jiný život a pomsta bude vykonána. Jeden, či..

               Od dnešního svítání po první úplněk, než měsíční tvář rozlije svit po bledém nebi, jsou vaše skutky zapomenuty. Nový den však pozvedne z rudého lůna spravedlnost a den pro vás, Nižší, už nenastane..

               Pravidelné údery chladivých perel mu nedovolily zamhouřit oka, ačkoli spánek nehledal. Seděl se skrčenýma nohama, opřen o smrtelně chladnou stěnu skály, a křečovitě svíral kolena, neschopen zapudit obrazy létající mu myslí sem a tam. Zaříkával jitro.

Jeden z vás, nebo všichni do jednoho..

Uvolnil těsné sevření a položil se na starou přikrývku, prostřenou na mrazivé zemi. Upřel oči do prázdnoty šedavé skály a snažil se zapudit nesmyslná slova, vířící jeho vědomím. Zaslechl však tichý krok. Déšť pěl stále stejně, pouze prozvučen jiným hlasem, hrubším a přesto jemnějším..

Zhluboka se nadechl a s výdechem nechal unavená víčka překrýt část temných očí. Vodou bičovaná tráva nedaleko zasténala pod cizí nohou a záhy zádumčivě utichla. Chladné ostří zaskřípalo, opouštějíce bezpečí ničím nezdobené pochvy, a další krok ztlumila kamenná náruč skalní podlahy. Nechal sametová víčka úplně poklesnout a slzy nebe rozhlučet klidem náhlého nevědomí.

Jeho hrdlo záhy políbil chlad cizího ostří.  

Jeden z vás zaplatí..

***