Polsko - kapitola XIV.

 

XIV.

Den šestý

 

Můj první ranní pohled směřoval na orosené čelní sklo kabiny. Přes něj pronikalo do interiéru jenom slabě matné světlo. Noc, která jako most spojovala včerejší den s dnešním byla tou nejdelší v mém životě. Alespoň do té doby. Probouzel jsem se s pocitem, vlastním všem, kteří zažili něco, čemu by před, třeba jen velmi krátkou dobou, nejraději nevěřili. A přitom tomu s každým pohledem na sebe a svět okolo věří. A věří rádi.

Jako chudý, kterého jediná noc proměnila v boháče, prohlížel jsem si Kláru, jejíž teplé tělo se tisklo k mému. S každým Klářiným nádechem se její hruď napínala a tep v jejích žilách mi do mého vědomí kreslil obraz života nejen jejího, ale i mého. Do onoho rána, jako by prosvítaly obrysy světa, který se přes noc stal úplně jiným. Předznamenání nových věcí znamenal její horký dech a nejjasnější letní den přinášel i do té nejtemnější zimní noci dotek konečků jejích prstů, které jsem cítil na svém těle. V tu chvíli jsme ani já a dost možná ani ona nevěděli, že nové věci, které se v tu chvíli již skrývaly za obzorem, nebudou zdaleka tak růžové, jako rty anděla, kterého jsem svíral v náručí a že i ten nejjasnější letní den může být koncem našich světů.

 

Farma se probouzela a začínala žít svým každodenním životem. V tu chvíli jsem přemýšlel o tom, co ‚jim‘ řekneme. Co řekneme všem okolo, až se budou ptát, jak je možné, že je moje Volvo v pořádku.

,,Nepřemýšlej…‘‘ řekla v tu chvíli tiše: ,,Řekneš to, co tě v tu chvíli napadne…‘‘

,,Jak víš, o čem jsem…‘‘ Od včerejšího večera mne Klára neustále překvapovala.

,,O čem jsi přemýšlel?‘‘ otevřela oči a spojila je pohledem s mými: ,,Umím spoustu věcí, o kterých nevíš. A možná…‘‘ usmála se: ,,Možná by jsi ani neměl vědět…‘‘

Mlčel jsem. A nebylo to poprvé, kdy jsem neměl ani ponětí, čím odpovědět na její slova.

 

Halou ze roznesl rachot plechových vrat, která někdo otvíral a jakmile uhasnul, ozval se Igorův hlas: ,,Honzo, chlape, seš tady?‘‘

,,Ne, nejsem tady.‘‘ zavolal jsem. Ale přes zavřené dveře kabiny mě sotva mohl slyšet.

,,Co se děje?‘‘ zazněl Klářin hlas. Tiše a s nádechem obav. Sevřela mi ruku.

,,To je v pohodě. Nic se neděje.‘‘ stisknul jsem pevně její dlaň: ,,Kdyby byl nějakej průser, volal by trochu jinak.‘‘ uklidňoval jsem Kláru a přitom se snažil najít v kabině alespoň něco z toho, co jsem měl včera na sobě.

,,No nic. Tak jedem dál. Další den v práci…‘‘ letmo jsem ji pohladil po vlasech a ono pohlazení mi vrátila vděčným úsměvem.

,,Tak sakra Honzo…‘‘ volal naléhavěji Igor.

,,Jsem tady.‘‘ vyskočil jsem z kabiny. Na sobě pouze kalhoty a směs vůně Klářina těla a jejího parfému.

Konečně se mezi těsně srovnanými kamiony objevil Igor: ,,Kdes byl celou noc?‘‘

,,No já…‘‘ váhal jsem.

V tu chvíli z kabiny sešplhala Klára a zabouchla za sebou dveře.

Když ji spatřil Igor, řekl jen: ,,Je mi to jasný. Už se na nic neptám.‘‘ a na jeho tváři se objevil náznak úsměvu: ,,Jen jsem vám přišel říct, že za dvacet minut je odjezd, tak abyste to neprošvihli.‘‘ kývnul hlavou a už odcházel, když se najedou zarazil, pomalu se otočil a s výrazem toho, který nevěří tomu co vidí, se opatrně řekl: ,,A…‘‘ hledal pevnou půdu pod nohama: ,,Můžeš mi…říct, jak je možný, že…ta mašina, která stála ještě včera večer rozbitá pod plachtou, je teď tady a…úplně v pohodě?‘‘

,,Víš co?‘‘ podíval jsem se na Igora a ohlédnul se po kamionu: ,,Nechtěj to vědět…‘‘

,,Asi víš, proč mi to říkáš.‘‘ sevřel pevně rty Igor. ,,Takže za dvacet minut.‘‘ zavolal za sebou, když odcházel z haly.

,,Tak vidíš. Věděl jsi, co mu říct. Někdy prostě nevíme a neumíme se předem připravit na něco, co nás potká. A přitom se stačí spolehnout jen na trochu přirozenosti.‘‘ řekla Klára.

,,Nepotkávám anděly každej den. Někdy je těžký vědět, co je to přirozenost…‘‘

 

,,Dobrý ráno.‘‘ zněl můj hlas halou.

,,Dobrý ráno.‘‘ rozlétla se mým směrem odpověď.

Jeden po druhém se řidiči kamionů toulali ke svým vozům vstříc každodenní rutině. Chvíli co chvíli bylo slyšet bouchnutí dveří, rozeznívaly se motory a v ten okamžik jsem si ve svém nitru uvědomil zárodek touhy postavit svůj kamion dnes k bráně jako první. Ostrý střípek exhibicionismu, který mne vždy nutil do činností, vedoucích do situací, v nichž jsem hrdinou okamžiku, přetnul nitku mého rozhodování a mě bylo v tu chvíli jedno, jak všem vysvětlím, že moje Volvo je v pořádku.

Po stupačkách z hliníku jsem se vyšplhal do sedačky, která znamenala můj sen. Nastartoval jsem, namátkou jsem vybral jeden ze stříbrných disků a zasunul ho do přehrávače, zapnul vysílačku, zapsal do deníku stav kilometrů na počítadle a když se srovnaly tlaky v nádržích vzduchové soustavy kamionu a červené ručičky budíků na přístrojové desce se ustálily na provozních hodnotách, vydal jsem se na první stupeň spodní převodové řady směrem k výjezdu z haly. Sotva se kola tahače přehoupla přes práh, kabinu zalilo ranní slunce svojí ostrou září a na vteřinu oslepilo moje smysly. Celá souprava, klidně a vznešeně vplula na volnou plochu před hangárem a zastavila se. V tu chvíli každý pozdvihnul oči a všechny spojovala jen jediná otázka: ,,Jak je možné, že…?‘‘ A já všem odpovídal stejnými slovy: ,,Nechtějte to vědět.‘‘ Hrdě jsem seděl ve svém kamionu, odrážejícím sluneční paprsky a svými smysly hltal každý detail svého silného prožitku, abych si jej mohl uchovat pro chvíle, kdy bude realita černá jako nejtemnější svědomí.

,,Dobrý ráno, Honzí.‘‘ řekl známý hlas, vždy podkreslený úsměvem.

 

Stál jsem vedle svého kamionu a dýchal svěží ranní vzduch: ,,Ahoj Terezko.‘‘ odpověděl jsem jí skrze otevřené okno do její kabiny.

,,Honzí…‘‘ přišla až ke mně a řekla opatrně, ale s úsměvem na tváři: ,,Já vím, že se stalo něco zvláštního…‘‘

Ona na mě vždycky všechno poznala. Kdykoliv se něco stalo, ona většinou již dopředu věděla co. ,,Stalo, Terry…‘‘ kývnul jsem hlavou: ,,Jednou ti řeknu co. Řeknu ti všechno, ale…ne teď.‘‘ Terezka byla jediná, kdo nikdy nevyslovil slova: ,,Jak je možné, že…‘‘ A mě to vlastně při její vnímavosti nijak nepřekvapilo.

Za zády nám zazněl hluboký tón klaksonu ze střechy Tomova kamionu.

,,Kam jsi se včera ztratil?‘‘ volal z dálky Tom.

,,Zatímco vy jste spali.‘‘ odpovídal jsem: ,,Já dělal do noci na autech.‘‘

,,Všimnul jsem si…‘‘ přejel pohledem moje Volvo a já mu odpověděl, ještě dřív, než stačil položit otázku: ,,Na nic se mě neptej.‘‘

Postava, kterou jsem již nějakou chvíli marně hledal kolem sebe nyní vystoupila z obytné budovy a její kroky směřovaly přímo k nám.

,,Dobrý ráno.‘‘ pozdravila Klára všechny okolo.

,,Dobrý…‘‘ odpověděli jí stejným tónem.

,,Kam jsi se ztratila?‘‘ byla moje první otázka.

,,Sprcha a snídaně. Mě nestačí jenom kartáček na zuby a sud na konci návěsu jako tobě, Tomovi a vám podobným.‘‘ řekla sice vážně, ale na konec se neubránila úsměvu.

,,No jo, jsme zkažený.‘‘ řekl Tom a poplácal mě po rameni tak silně, že jsem zavrávoral. ,,Jdu si udělat kafe.‘‘ pronesl za sebou a typickým gestem sáhnul do kapsy pro pouzdro s cigaretami a zapalovačem. Probouzel se vždy až po tom, co odhodil druhý nedopalek.

,,Taky bych si měl něco dát, nebo do oběda nevydržím.‘‘ podíval jsem se směrem k obytné budově.

,,Tam už nic nenajdeš.‘‘ řekla Klára.

,,Kruci…‘‘

,,Ale…‘‘ přistoupila ke mně tak blízko, že se mě dotýkala svým tělem: ,,…protože tě znám…‘‘ podívala se mi do očí a stiskla jemně a dlouze můj spodní ret svými dvěma: ,,…tvoji ranní dávku pro přežití jsem ti přinesla.‘‘ pozvedla obočí, vtiskla mi do dlaně termosku a igelitový pytlík a s vítězným výrazem ve tváři odešla do haly pro svůj kamion.

Její jisté chování mě na okamžik zbavilo možnosti pohybu. ,,No není úžasná?‘‘

Terezka neříkala nic. Usmála se, jako by to dělala jenom sama pro sebe, obešla svého ‚Modrého anděla‘ a usadila se za volant.

 

,,Tak, pánové. Dnešní práce je označená v mapách jako pole číslo jedenáct ve čtverci D4.‘‘ zazněl oficiální Igorův pokyn: ,,Poprosil bych dva kamiony o doprovod. Se zbytkem se setkáme na místě za hodinu. Přeji vám všem další den provoněný pšenicí.‘‘

Po těchto slovech dvanáctý kanál utichl. Vyhoupnul jsem se do kamionu, sevřel v ruce mikrofon a stisknul vysílací knoflík: ,,Dobře, může si někdo ze zadu vzít na starost kombajny, prosím?‘‘

,,Tady Richard, SDP 3, já to vezmu.‘‘

,,Lenka, SDP 6, zůstanu tu s Richardem.‘‘

,,Rozumím, trojko a šestko, tak my jedeme. Windy City, konec.‘‘ Ať bylo mezi mnou a Lenkou cokoliv, když šlo o práci, vždycky jsme se dokázali domluvit. Za tu dobu, co byla členem naší rodiny ‚nedtrans‘ se stala profesionálem a dobře věděla, kdy je třeba odhodit osobní pocity stranou. A já věděl, že ať je jakákoliv, v nouzi se na ní mohu spolehnout.

V odrazu zpětného zrcátka jsem viděl Klářin kamion vyjíždět z haly. Nevím proč, ale kdykoliv jsem ji neměl na očích, usazoval se kdesi hluboko ve mně neklid. Dost možná kvůli věcem, které mi řekla předchozí večer. A tak, když jsem ji nemohl najít nikde okolo, můj další pohled směřoval přímo k nebi. Abych se ujistil, že déšť je ještě daleko. Podle předpovědí se mělo rozpršet každým dnem. Ale dnešní nebe je modré, pokryté skvrnami vysoko plujících bílých oblaků, které déšť nenosí.

,,Dnes ještě ne.‘‘ prosil jsem při pohledu nad obzor, aniž bych věděl koho. V tu chvíli zahřměl motor Terezčina Volva. Pohlédla na mě s otazníkem na rtech a já jí odpovídal: ,,Jo, jasně. Pojedu první…‘‘

Úzkými venkovskými silničkami, kde jsme měli problémy vyhnout se jeden druhému, jsem vedl kolonu kamionů. Barevný had našich souprav rozděloval krajinu na dvě poloviny. Jeden po druhém, já, Terezka, Tomáš, Ondra, Johny a Klára. V dálce za námi se pak držely zbylé tři bílé tahače z SDP. Příroda okolo nás měla jiný ráz než ta, ve které jsme se pohybovali poslední týden. Půda byla písčitá a v lesích převažovaly štíhlé borovice s červenými kmeny. Dnešní den začínal stejně, jako posledních několik: byl jako z ráje. Ale ani ráj není ve své nekonečnosti dokonalý, tím spíše dnešní den. Už když jsem z dálky viděl cestu, která nás měla dovést na pole, sahal jsem po mikrofonu vysílačky: ,,Tady Windy, slyšíš mě Igore?‘‘

,,No, Igor, nějakej problém?‘‘

,,Ten sjezd na pole je snad ještě horší než předevčírem…‘‘

,,Kamiony neprojedou?‘‘

,,To sotva. Myslím, že sám budeš mít problémy, abys neutopil džíp…‘‘ kroutil jsem hlavou, zatímco za mnou na silnici zastavila Terezka, nedočkavě vyskočila z kabiny a doběhla až ke mně se slovy: ,,Proč stojíme…?‘‘

,,Proto…‘‘ ukázal jsem na brod přes řeku a za ním obilný lán na mírném svahu: ,,Ty nemáš mapu…?‘‘

,,Ale jo, mám…‘‘

,,Tak sakra najděte nějakou jinou cestu. My teprve vyjíždíme…‘‘

,,Já kašlu na hledání cesty. Nebudu tady lítat po lese jako pes a hledat kudy na pole. Když sedíte ještě na farmě, chytni za límec nějakýho Poláka a zeptej se ho. Copak já vím kde tady můžu sjet ze silnice? Někam uhnu, skončím se soupravou v bahně a vy mě budete celej den tahat zpátky na silnici…‘‘

,,Dej mi tu mapu.‘‘ vytrhla mi její černo-bílou kopii z ruky Tereza: ,,Hele a co třeba tudy?‘‘ kreslila prstem po mapě: ,,Dej mi vysílačku.‘‘ sevřela pevně v ruce mikrofon a stiskla vysílací knoflík: ,,Slyšíš mě, Igore?‘‘

,,Slyším…‘‘

,,Zkus se jich zeptat na další odbočku vpravo. Vidíš jí v mapě? Vede po poli, lesem a měla by vést až na pole.‘‘

,,Jasně, vidím. Vydržte, někoho tu chytnu.‘‘

Z řady stojících kamionů vybočil Ondrův tahač, pomalu předjel stojící kolonu a s ohlušujícím nástupem pochromovaných klaksonů na střeše kabiny zastavil až u nás: ,,Tak co tady plánujete? Budeme něco dělat, nebo to mám zaklínovat a jít spát?‘‘ smál se z okna.

,,No počkej, já ti to připomenu, až toho budeme mít večer plný zuby. Pak si rád vzpomenu na tvou ranní aktivitu…‘‘

,,Honzo, slyšíte mě?‘‘ ozvalo se z vysílačky.

Ukazováčkem jsem přidržel vysílací knoflík mikrofonu, který visel přede mnou a odpověděl Igorovi: ,,Jo, jasně…‘‘

,,Měli jste pravdu. Na obzoru před vámi, a já pevně doufám, že před sebou nějakej obzor máte, by měla bejt kukuřice…‘‘

,,Po obou stranách?‘‘

,,Jo, po obou stranách. A ve vašem směru by měla vést doprava k lesu polní cesta, která vede až k obilí.‘‘

,,No to je paráda. A jak ta cesta vypadá?‘‘

,,Máš rád písek…?‘‘

,,No moc ne, když to chceš vědět…‘‘

,,Tak se mě neptej.‘‘

,,Díky. To mi stačí. Konec.‘‘

,,Rozumím. Jsme na cestě. Sejdeme se na místě. Konec.‘‘

 

,,Viděl jsem okolo tebe spoustu krásnejch holek, ale žádná s tebou nedělala to, co ona.‘‘

Bylo půl desáté a já seděl ve svém Volvu na kraji písčité lesní cesty, která ústila na pole pod námi a shlížel dolů na kombajny křižující krajinu. Na silo jsem ten den ještě nejel. V příjemném stínu štíhlých borovic jsem si vychutnával klidné letní okamžiky. Kousek před námi zastavoval u Klářiny soupravy kombajn, zatímco ona se šplhala na návěs a stahovala plachtu, která překrývala jeho ložnou plochu, na stranu.

,,Tohle, Tome,...‘‘ odpovídal jsem na otázku Tomáše, který stál opřený o kabinu mého kamionu přímo pod otevřeným oknem: ,,…tohle je můj anděl.‘‘ zadíval jsem se na ní. Ucítila na sobě můj pohled, zvedla oči, podívala se naším směrem a zamávala.

,,Ale co jsi udělal s tím kamionem, to vážně netuším…‘‘ zakroutil hlavou.

,,Tomu by jsi nevěřil.‘‘

Červený stroj naplnil po okraj Klářin stříbrný návěs. Ta přes náklad rozbalila matnou modrou plachtu a pomalu rozjížděla svoji naloženou soupravu do kopce směrem k nám. Sotva se její souprava přehoupla přes strmý výjezd z lesa, zastavila, ohlédla se oknem zpoza volantu mým směrem a zavolala: ,,Honzí, nechceš ten les projet ty?‘‘ a dodala: ,,Já mám z toho písku strach…‘‘

Podíval jsem se na ní: ,,Z písku a s naloženým návěsem? Tak to já taky…‘‘ vyskočil jsem z kabiny a zabouchnul za sebou dveře.

,,Jen jeď, ty hrdino.‘‘ zasmál se Tomáš: ,,Jsem na tebe zvědavej…‘‘

,,A já zase na tebe. Budeme se z toho zatracenýho písku tahat navzájem.‘‘ utrousil jsem za sebou, když jsem se šplhal za volant stříbrného vozu s dlouhou svažující se kapotou. Oklepal jsem písek ze svých bot a bouchnul dveřmi: ,,Prázdný jsme se sem dostali. Ale jak se dostaneme naložení pryč?‘‘ pronesl jsem polohlasně při pohledu na písčitou polní cestu před námi: ,,Tohle je Scania, ne Tatra. Jezdí po dálnicích a ne po lese…‘‘ Opatrně jsem rozjel soupravu a přitom cítil, jak kola plavou v jemném písku.

,,Kluci, jestli někdo jedete lesem zpátky na pole, uhněte mi na stranu, protože jestli jenom trochu sjedu z cesty a dostane se mi pod kola silnější vrstva písku, zastavím se a už se nerozjedu.‘‘ řekl jsem do mikrofonu. A než jsme se dostali na poměrně pevnou polní cestu, sjelo mi po čele a tváři několik kapek potu. Uprostřed kukuřice jsem zastavil.

,,Odsud už je to zase tvoje práce.‘‘ usmál jsem se na ni a ona na mě: ,,Musím zase zpátky.‘‘ lehce jsem jí přejel prsty po tvářích, letmo se dotknul jejích rtů a vyskočil z kabiny.

,,Jsi můj…‘‘ řekla tiše: ,,Už se těším, až se vedle tebe zase zítra probudím…‘‘ usmála se a s lehkou nohou na plynovém pedálu se vydala s tunami pšenice na silo.

Sotva jsem stačil udělat několik kroků směrem zpět, míjel mě Ondra s prázdným návěsem: ,,Co ty tady?‘‘

Vyhoupnul jsem se vedle něj na sedačku spolujezdce: ,,Klára chtěla, abych místo ní projel les. Měla z toho písku strach.‘‘

,,Tak to není jediná.‘‘ kývnul Ondra: ,,A jestli dneska někoho nebudeme tahat z písku, sním k večeři svoje pracovní rukavice.‘‘

Během chvíle mi Ondra zastavil u mého vozu: ,,Dík…‘‘ vyskočil jsem, zabouchnul za sebou dveře a mávnul rukou na pozdrav. Ondra pokračoval pro další náklad a já čekal, až se někdo z řidičů kombajnů přihlásí o odvoz. Rutinně jsem pozdravil zvednutím prstů na volantu jednoho z řidičů firmy SDP, který projel okolo. Hned za ním se na lesní cestě objevil Tomáš. Zastavil ve stínu stromů a se slovy: ,,Nesnáším, když do mě to zatracený slunce pořád pálí.‘‘ se vyšplhal na návěs a začal rozbalovat plachtu přes čerstvou pšenici.

,,Buď rád, že svítí…‘‘ řekl jsem tiše.

,,Stejně si myslím, že to dneska někdo v lese zahrabe. Klidně se vsadím. O pětistovku…‘‘

,,To nebudeš první. Ondra zase říkal, že pokud to dneska nikdo nezahrabe, sní k večeři svoje pracovní rukavice.‘‘

,,Tak v tom případě klidně prohraju svoje peníze, jen když ho uvidím ty rukavice jíst…‘‘

,,Chlapi, tady Johny, mám problém…‘‘ zaznělo v tu chvíli z vysílačky.

,,Mluv Johny, slyším tě.‘‘ odpovídal jsem mu.

,,Vyhýbali jsme se s Lenkou a já…uhnul jsem na stranu, zpomalil a už jsem se nerozjel. Pravý zadní kolo mám po nápravu v písku…‘‘

,,Rozumím, dvojko, právě jsme se tu začali sázet, jestli se to někomu dneska podaří, nebo ne.‘‘ zasmál jsem se a zavolal na Toma: ,,Že jsi radši nedržel hubu, Einsteine …‘‘

,,Proč?‘‘ volal udiveně Tomáš, stojící na návěsu.

,,Protože to Johny zahrabal.‘‘ odpověděl jsem.

,,No jasně…‘‘ zakroutil hlavou a seskočil z návěsu: ,,Tak ho vytáhnem?‘‘

,,Když ne my, tak kdo jinej?‘‘ odpovídal jsem otázkou.

,,Hlavně to řekni Igorovi a pošli tam ještě dva tahače. Ve čtyřech ho vytáhneme, ne?‘‘ volal za sebou Tomáš, který bez zbytečných řečí začal odpojovat svůj naložený návěs.

,,Co já vím…‘‘ pokrčil jsem rameny: ,,Tady Windy, chlapi, kdo máte prázdný návěsy, odpojte to, sbalte lopaty a lana a sejdeme se u Johnyho. Potvrďte mi někdo, že mě slyšíte.‘‘

,,Tady Ondra, nechám návěs na silnici a hned jsem tam.‘‘

,,OK, Ondro…‘‘

,,Tady Richard, zrovna jsem zastavil za Ondrou. Shodím návěs a jedu taky.‘‘

,,Igore, jsi na kanále?‘‘

,,Slyším vás, chlapi, jedu tam…‘‘

 

,,Hej, Honzo, nemáš na návěse nějaký prkna?‘‘ ozvalo se zpoza Tomova kamionu: ,,Mě se podpěry boží do písku.‘‘

,,Nejseš sám.‘‘ Suchý písek se pod tíhou opěrných noh návěsu rozléval jako voda. Teprve po tom, co jsem je podložil prkny, kterými jsem v případě potřeby podkládal náklad, mohl jsem vytočit návěs nahoru, uvolnit čep z točnice a vytahat kabely ze zásuvek. Zbylé dřevo jsem nechal Tomovi, usednul za volant, otočil se na kraji lesní cesty a vyrazil za Johnym, zanechávaje za sebou zvířený prach lesní cesty.

I s prázdným tahačem jsem cítil, jak si písek s vozem pohrává. Uhýbal pod koly a klouzal jako jemný sníh. A když jsem zastavoval před bílou Xenou, skloněnou ke straně a couval zadní částí tahače přímo k ní, kabina se houpala ze strany na stranu jako nejlehčí člun na mořských vlnách.

,,No, hezký…‘‘ zasmál se Richard při pohledu na zadní nápravu bezmocného tahače.

,,To je práce na půl dne, chlapi…‘‘ pronesl  vážným tónem Richard.

,,Sklouzla se ke straně a už jsem s ní nepohnul.‘‘ zakroutil hlavou Johny.

,,Na to se teď vykašli. Radši popadni lopatu a začni házet.‘‘ kývnul Igor: ,,Zajedu pro nějaký plechy, podložíme kola a vytáhneme ho z tý díry dřív, než tady zapustí kořeny.‘‘ zabouchnul za sebou dveře svého džípu. ,,Copak to je nějakej problém…?‘‘ utrousil za sebou a ve vteřině jeho vůz zmizel v prachu za zatáčkou.

 

Písek z pod tahače mizel jenom pomalu. Na každé tři vyházené lopaty se jedna sesypala zpět. Po půlhodině práce jsme byli, jeden vedle druhého, pokryti nažloutlým prachem, který se lepil na naše potem smáčená těla.

,,Už se na to vykašlete, chlapi…‘‘ ozval se Igor. Ze svého džípu vytahal několik silných plechů, které jsme srovnali před kola tahače, nyní už částečně osvobozeného ze sypké pasti.

,,Tak to zkusíme, ne?‘‘

,,Jestli se vám to nepovede…‘‘

,,Sklapni pesimisto…‘‘

,,Jak se svážeme?‘‘

,,Jak to bylo v tý pohádce, přece. Dědek za řepu, babka za dědka, vnučka za babku…‘‘

,,Jsem rád, že se smějete. Doufám, že vám ten smích vydrží až do večera…‘‘

,,Bez starosti. Uvážu se k Johnymu, Tom ke mně…a vy dva si to vpředu srovnejte.‘‘ kývnul jsem na Richarda s Ondrou. Několikrát jsem omotal lano okolo poslední příčky rámu mého tahače a zajistil ho ocelovým kolíkem v nárazníku bílé Xeny. ,,Já můžu…‘‘ zavolal jsem, oklepal ze sebe prach a písek a vyšplhal se za volant.

Ze zadu zazněl motor Johnyho tahače: ,,Já jsem připravenej…‘‘

Z výfuku Tomova kamionu se vyvalil obláček černého dýmu: ,,Já můžu…‘‘

,,Já taky…‘‘ přihlásil se Ondra.

,,Tak já taky…‘‘ přikývnul Richard: ,,Takže začneme a nacpěte si tam něco z malý řady. Až řeknu tři, tak táhněte…‘‘

Stlačil jsem spojkový pedál až k podlaze, zařadil nejpomalejší převod a čekal s nohou na plynovém pedálu.

,,Jedna, …dvě, …tři.‘‘ vykřiknul Richard. Lano mezi jeho a Ondrovým tahačem se napnulo. Ondra příliš prudce pustil spojku a trhnutím napnul lano mezi jeho a Tomášovým tahačem. Prudké trhnutí zatřáslo s jeho i s mým vozem.

,,Do prdele, chcete mi vytrhnout závěs z nárazníku?‘‘

Náhlý náraz mě zabořil do sedačky a já cítil, jak se napnulo lano mezi mým vozem a bílou Xenou za mými zády.

,,Zapněte si uzávěrky v nápravách!‘‘ křiknul jsem do mikrofonu a prudce stisknul tlačítko na přístrojové desce. Nápravy tahačů zabraly. Ve zpětném zrcátku jsem sledoval bílý tahač, jehož kabinu rozhoupal ráz směřující od Ondrova tahače. Lana mezi tahači povolila, znovu se napnula a ostré škubnutí zamávalo s naloženým návěsem Johnyho tahače, jehož náklad se zavlnil a přesypal se přes pravou boční stěnu návěsu.

Konečně jsme se dali do pohybu. Metr po metru jsme se posouvali kupředu po lesní cestě a tahali naloženou soupravu zpět na přijatelně pevný podklad.

,,Dobře, pánové, ještě pět metrů…‘‘ mluvil do vysílačky Igor, který sledoval situaci: ,,Ještě čtyři…tři…dva…‘‘ odpočítával. ,,Perfektní. Stop.‘‘

,,Jsem z toho venku. Díky pánové…‘‘

,,Super.‘‘ řekl jsem si, sundal nohu z plynu a vyřadil rychlost.

,,Jeden vedle druhýho, jak tady jste, u mě máte pivo.‘‘ děkoval do vysílačky Johny.

,,Dobrá práce pánové.‘‘ kýval uznale hlavou Igor: ,,To pivo dořešíte večer. Teď máte práci. Šestka, trojka, jednička a čtyřka mají plný bunkry a stojí, sedmička a pětka už hlásí plno, ale ještě dosekávají.‘‘

Vyskočil jsem z kabiny, odvázal lano ze závěsu Johnyho tahače, vyklepal z něj písek a omotal ho okolo poslední příčky v rámu mého tahače. Na polní cestě jsem se o točil a s Tomášem za zády se vracel zpět pro prázdný návěs, odstavený na kraji lesa  a dál ulehčit přeplněným kombajnům.

---