Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 457 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Bez znaků navíc
datum / id04.02.2004 / 115286Vytisknout |
autorFalka
kategorieVolné veršeDalší dílo autora
upřesnění kategoriereflexivní poezie v próze
zobrazeno4664x
počet tipů9
v oblíbených0x
do výběru zařadilShammann, hippiesanda,
Bez znaků navíc

Forma jest čisté světlo.

Když pohyb nemá jiný cíl než libost, vzniká tanec.

sv. Augustin

Bez znaků navíc

Zbavila jsem tělo přebytečného. Vlasy, přečnívající části nehtů, obočí, řasy. Voda, tuk. Tři týdny nejím, téměř nepiji. Zbavila jsem se reflexů nevědomí, nepolykám, nemrkám. Nemám víčka. Ležím do tmy a chvěji se. Bez znaků navíc, sebe zažívám.

Světlo je očí, neboť dopadá tam, kam pohlédnu. Kůže je šupinkatá. Po úlomcích mne opouští, ležím a dívám se. Pod uvolněnými spadenými je světlo pohledu jasnější, odrážejíc se na novém. Vím, co jsem tušila odedávna. Pod svrchní vrstvou kůže mám sklo. Zrcadlo. Jak vyvstává, matní, ne mým dechem, ale tím chvěním vědomím živého postupně praská, od jedné čáry tisíc nových mne rozprostraňuje, mne zraňuje prostorem, pavučinky zachycují, objemují, objímají mé tělo, aby se příliš hladké nevymanilo, aby zůstalo vevázáno, protože hladkost je neuchopitelná, neuchopující, hladkost je sama sobě a dokonalá mizí, bez možnosti být uchopena klouže bez možnosti se zadrhnout, do neexistence. Zrcadlo matní zdáním - čistota trvá, jen vztahy rozlámána zdá se šupinatí, má nová kůže je skleněná, je z úlomků, je faset zrcadel. Chvěji se ležím vím radost z příštích pohybů - posouvat zrcadla, pozorovat přečkávání obrazů, z jednoho pohnutí přivodit sta dalších v různých úhlech pohledů, stejné jiné, hýbat se zároveň v tolika vesmírech, kolik mých vlastních v-ní-mání mne má. Zbavená všeho navíc jsem si zrcadly. Vím už se neobléknu.

Ležím a chvěji se, radostí, dlouhé hodiny se bez pohnutí dovedu těšit, že se posunu, a vědět, co to udělá s obrazy v úlomcích, až se souvztahem stovek drobných pohybů posadím s koleny k čelu, kotníky překříženými (kůstka nad kotníkem jí zaškubává), na nohou i na rukou přes ně. Opřu hlavu a do sebe prostoru si pohledem bez víček vnesu světlo. Tisíckrát propadlé břicho, stěny paží, průmět zad, trny ohnuté páteře do prolákliny mezi stehny. Jsem raneček. Sebe odrážím sebe pohlcuji. Vím něco uniká a vím nedokonalost je chvění je život je dění se vím.

Ty plochy jsou již natolik drobné (neboť jemné praskání a prolamování zrcadlových ploch, jejich jednoduché buněčné dělení nepřestává), že jednotlivé téměř již nerozeznávám. Zhustělou, a stále se jemnící, sítí zdá se kůže na prvý pohled znovu jako dřív, ploškami povrchu téměř již všude natočenými někudy v sebe sebe odrážejíc neprozrazuje své jedinečné ustrojení. Rozdíl je, že teď o těch zrcadlech vím. Vím už se neobléknu.

***

Řekli mi váš příliš pomalý tep a váš nízký tlak znamenají, že máte příliš velké srdce. Chtěla vědět, užaslá, jak přišli na tu hranici slovem příliš. Jak se dá přijít k hranicím, vědět je kde. Neodpověděli drželi své řekli mi ty vaše arytmie ale potom (víte, že i téměř dvě sekundy naklonili se povážlivě) řekla jsem vím řekli příliš chtěla jsem vědět jak. Napnu-li se celá jedním směrem neuhnutelná překonám. Ale překonáním posunu. Neprojdu sebou do jiného. Sebe sunu. Jak chtějí mluvit o hranicích. Nepřestoupíš je položené klidným hlasem indikativu. Vím smím kamkoli nepřestoupím jsem já.

***

V prohlubni volně rozevřené zapomenuté dlaně, znovu nalezeného gesta dítěte, tam, kde se čára života odklání, nacházím drobný stín způsobený prolomením ploch, zaznačením vztahů znamením času, vtištěným do paměti kůže. Ten stín se drobně chvěje, slábne a sílí, pozoruji, že v takto stočené dlani, pod tenkou krustou prolámaných destiček pokožky cuká mi napjatou oblostí husté tekutiny srdce. Měřím si tep pohledem už vím, kdy zrychluje, a vím více, co a jaké podávám jiným, jimi k sobě spět. Vím, kdy se nezbytností sunu hranicemi.

***

...do noční kávy bílý cukr přibíjím hřebíčkem ne z náboženských důvodů a mimo dosah harmonie ale že všechno se skládá a pro možnost znovu a nově poznávat zvuk, kdy se to sesype, a potom ta chuť, ta chuť po tom jsem synestetická že se to všechno skládá...

***

Jak říct, jak vysvětlit, že dávám přednost zažívání u člověka, který mi působí bolest vědomě, než nevědomě. Bezpečí plynoucí z nebezpečí vědomí spíš, než nebezpečí z bezpečného nevědomí. Bezvědomých se bojím víc. Snad s tím má co do činění odpovědnost. Ačkoli tam, kde nerozhodneme, kde totiž nelze rozhodnout, protože dopředu nevíme, odpovědnost se mění ve svůj opak. Nikoli v neodpovědnost, ta by náležela nevědomí, ale ve vědění jednostejné odpovědnosti za cokoli, co učiníme při vědomí. Odpovědnost roste s vědomím, ne s volbou. – Ta jednoduchost, ta průzřetelnost vysloveného. – A je-li jednostejná u kteréhokoli pohybu, u jakékoli z možností, potom součet odpovědností za všechny jednotlivé věděné je roven kterékoli jediné z nich, což platí, nad rozměrem, nad velikostí odpovědnosti, pouze pro nulu a nekonečno. A možná pouze rozepisuji kruh...






Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

31.05.2008 18:24:16dát kritice tipjazzgirl
***
11.08.2006 19:39:12dát kritice tipGGGG
Che che Linhartová a Beckett..
05.05.2004 00:00:00dát kritice tippozorovatel
Pokud forma je čisté světlo, tak mě povídka příliš neoslnila. Možná proto, že je tu až moc světla.
03.05.2004 00:00:00dát kritice tipNicollette
Vidět, že píšeš tu svou poezii.... některé ty kratší pasáže by se klidně dali rozkouskovat do více řádků a byla by to písmácká báseň lyrický nerýmovaná.......... je to velice težké na čtení (chápáním), ale působí to na mě jakýmsi psychadelickým dojmem.... myslím, že to je tady zcela nový druh prózy....
Sympatické stavy... katarze těla?... duše?.... ***
30.04.2004 00:00:00dát kritice tipMarian_von_Bahnhof
milá Falko, zabrušuješ do Rilkovy elegické poesie svou poetickou prózou. A říkám, že je dobrá. Ačkoli epický děj zde skutečně není, nelze Ti to (viz Toxman) nikterak vytýkat- dokonce to připomíná Kafkovy drobné prózy, uvedené ale do rovin lyrických. Zavání to filosofií, ale ani ta jistému druhu básní není cizí, a jedná se přitom o poesii par excellence (a jsem zas u Rilka). Obrazy kůže, svlékání, hladkosti a zrcadel už tu bohužel byly (ale nepamatuju se, kde jsem je čet), jenže přeze všechno chápu, že Ti v tomhle případě nejde o originalitu. Jde o vyrovnání a (promiň) to ať chceš, nebo ne.
Obvzlášť dobrá a správně zahuštěná (snad mlékem a hřebíčkem) je předposlední pasáž. Snad nejlepší,ale to těžko soudit.
Co se vědomých a nevědomých týče, je to pasáž dobře (snad možná trochu zbytečně složitě) napsaná. Jen hraničí s únostností pro čtenáře, protože co když já "to tak nevidím"? Jaký to pak má smysl pro mne? Zahrává si to s etikou.

Jeden velký*
23.04.2004 00:00:00dát kritice tipArmand
posouvat zrcadla, pozorovat přečkávání obrazů, z jednoho pohnutí přivodit sta dalších v různých úhlech pohledů, stejné jiné, hýbat se zároveň v tolika vesmírech, kolik mých vlastních v-ní-mání mne má. Zbavená všeho navíc jsem si zrcadly. Vím už se neobléknu.>

Nevím nic o oblékání či svlékání.....
ale i oblečen v zrcadlech zrcadlem
posílám
:)



---

Velmi náročně rozepisuješ kruh, ale za to jsi přesná ...

22.04.2004 00:00:00dát kritice tipBix
Číta sa to výborne. A budem to chcieť čítať zase, aby sa odkrývali ďalšie vrstvy.

Ďakujem ****
22.04.2004 00:00:00dát kritice tipLiso
Paci sa mi! :)
21.04.2004 00:00:00dát kritice tipToxman
Mnozí se mnou jistě nebudou souhlasit, ale mi osobně se podobná díla čtou velice špatně. Absence děje a monotónní myšlenky mě spíše unaví a uspí než cokoliv jiného a bohužel tu téměř nulovou dynamičnost nemůže zvrátit ani vcelku dobrý styl.
21.04.2004 00:00:00dát kritice tipHester
no... mě to neunaví ani neuspí... mě to spíš děsí, byť napsáno vynikajícně...


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor