Králův rytíř III.

            Jeden z vás zaplatí, ten, jenž zpřetrhá pouta života a pozbude všeho, co jej pojí s tímto světem. Veškeré naděje jeho srdce pohasnou v záplavě pomsty a běda každému, kdo v mysli jej chová, neb v poslední chvíli roku ztratí vše, co mohlo být, v propasti nicoty. Slyš, rode lidský, že kdo vraha skrývá, stejně tak vrahem jest, kdo kývá ke krveprolití, sám z rukou smývá život druhých a kdo spravedlnosti na odpor se staví, ochutná hořkost mečů osudu, lesknoucích se v sametové tmě, kdy slunce shoří v hanbě a nový den už nenastane..

            Vítr vlídným pohlazením všeptal v rudé rty rozloučení a tichou prosbou zahalil křehká ramena sněhobílých křídel snící princezny. Vstal. Tiše, téměř neslyšně, přistoupil k těžce oddechujícímu bělouši a lehce prsty polaskal jeho dlouhou hřívu. Ohlédl se. Jeho temné oči sklouzly po jemných vlnkách hnědavých loken i ladných záhybech bledé šíje, halené pouze starou kožešinovou přikrývkou. Ve svitu prvních jitřních paprsků se mdle zaleskla mrazivá čepel nezdobeného meče ležící daleko od dívčí dlaně, jež jej ještě před několika hodinami pevně svírala. Sklonil se, aby do touhou vonících pramenů vtiskl poslední polibek. Sbohem..

***

            „Tady! Rychle!“ proťal přívětivé ticho vzletný šíp zpěvného hlasu. Nebyl však oddán letním radovánkám, či posezení u hořícího krbu, jež by zpříjemňoval líbeznými písněmi. Oděn do vysokého těla pohledného vojáka v šedavém šatu pokynul jinému, stejně ošacenému elfovi, a pozvedl hořící pochodeň do výšky, aby ukázal na nuznou chatrč utápějící se v nespoutané divokosti zdejší krajiny. „Na tři!“

            Z příšeří blízkého lesa zasvitly desítky žhnoucích světlušek a vyčkávavě se zastavily, nehybné, v tětivách svých pánů. Velitel se sametovým hlasem modravýma očima přelétl své vojsko a obrátil se k dřevěnému domku.

            „Zadržte!“ pobídl bělostného koně ke cvalu. Tasil safírový meč a prudce jím odrazil oslepující záři sluneční náruče do stínových studánek zapomenutých citů v zešedlých tvářích vojáků. Hřebec se vzepjal a několikrát mocně pročísl kopyty zatuchlý vzduch nekončícího čekání, nedbaje zaskočených pohledů všude kolem. „Zadržte, ve jménu Bílé rozhledny!“

            „Právě při tomto jménu nesmíme,“ odvětil velitel stroze a pozvedl paži, byl však znovu zastaven.

            „Kdo nařídil plenění?“ nenechal se odbýt.

            „Rada věštců,“ kývl elf na jih, kde v mlhavé dáli tušil třpytivé odlesky vysoké stříbrné věže, „je čas pomstít našeho krále.“

            „Doba k Jeho přiznání ještě nevypršela,“ namítl rytíř vážně a vrátil zdobený meč do pochvy.

            „Rada rozhodla takto,“ odbyl jej velitel nevzrušeně. „Poslyšte, pane, vaše poslání skončilo. Ta hrdinská výprava za viníkem a vy jako jediný, kdo jej pozná. To všechno je minulost. Věštcům už došla trpělivost a Nižší musí zaplatit za svou zradu. Dlouho jsme je živili, trpěli jim jejich povstání za lepší život. Doba klidu skončila. Teď nastane válka, dlouhá válka. Nechť osud rozhodne, kdo z Dvou národů má přežít. Já jen plním rozkaz a splním jej.“

            „Odejděte v pokoji! Vraťte se k Bílé rozhledně a dožadujte se Pána Fagrada, nejvyššího z Věštců. Vyřiďte mu, že ještě není konec,“ vrátil se do vysokého sedla a dlouho sledoval slepé světlušky umdlévat v objetí vichru, „i to je rozkaz.“ Tmavý plášť pak zavířil zimním dechem a zmizel ve stínu tísní umlčených stromů.

            „Rada či velitel Dareian?“ zavolal sladkohlasý elf na svou družinu. Ozvalo se dvacet hlasů, semknutý v jeden. „Smrt za smrt!“ vzneslo se k popelavým nebesům a ohnivé stádo objalo trouchnivějící dřevo svou věčnou náručí.

***

             Čas se naplnil.. Cítíš to už dlouho.. Svět končí v troskách vlastního bytí. Už není úniku před nadvládou nenávisti, jež bude pohlcena nicotou spolu se vším ostatním. Oči Bílého království dávno osleply, žiješ už jen ve snech. Jeden z vás zaplatí, vzpomínáš? Jeden poklekne ve chrámu stínů..

Vítej dnes v mém království, v zemi temnoty a prázdna. Zde mrtví žijí a živí umírají, odtud bez křivdy neodejde nikdo. Pospěš dál, čekám tě..

            Západ slunce potřísnil krví pohasínající obzor a poslední doteky churavého tepla vymizely z jeho tváře kouzly vysokých skal hrůzostrašných tvarů. Byl jimi zcela obklopen. Prašivá cestička za ním zmizela, stopy jeho koně vysušil žár neznámé moci.

             V mohutném zákrovu nejstrmějších štítů zachmuřených hor stál rozložitý chrám. Leštěný mramor jeho zdí vrhal v šeru matný stín varování. Kdo však stanul zde, nemohl už spasit duši, duši zvanou do nitra záhuby zlacenými veřejemi zašlé brány, obroubené podivnými soškami.

Nejsi překvapen, byť cítíš podiv. Pokračuj, Dareiane. Vstup, králův rytíři. Neodepírej mi svou přízeň. Jsem tvým pánem i nevolníkem, jsem hlasem tvé mysli a činem tvého těla. Jsi se mnou spjat. Ať chceš, či ne. Hledal si mne, avšak já tě nikdy neopustil. Pohlédni mi do tváře, rytíři..

            Vysoké chrámové zdi čněly do věčnosti rubínovými stěnami a ebenovými rámy nikým neviděných obrazů, objímaly jej tisíci plaménky podivně tančícího ohně. Kráčel dlouhou chodbou, jejíž konec nedokázal spatřit. A obklopovalo jej zvláštní prázdno.

            Vidíš svého krále, služebniče?

Rubíny před ním se rozlily v safírovou obroučku kolem spánků bdícího elfa, uvolněně avšak hrdě dlícího v tepaném trůně. Jen tři kroky jej dělily..

Chtěl vykřiknout, jeho rty stály. Chtěl padnout na kolena, udělal však pouze krok vpřed. Král se vlídně usmál a rozevřel svou náruč. Vděčně do ní padl, unaven světem kolem, poznamenán cizí nenávistí.. A vznešená krev skanula na bledě modré dlaždice. Elfova tvář zbledla a ústa strnula v bezradném nepochopení.

Odstoupil.

Nerozuměl, nic nechápal, nevěděl..

Tvým posláním bylo najít mě, avšak já našel tebe mnohem dřív. Pohleď na mé dílo, rytíři! Rozpoutal jsem válku, zničím oba rody a slunce konečně shoří v nicotě! A stane se, jak jsem předpověděl. Nikdo mi tehdy nevěřil.. pohleď, rytíři, na dílo svých rukou..

            Bledou tvář pokryl pot, vyléval se mu z žil na dlaně, chladné dlaně, mrazivě svírající lesknoucí se dýku. Pohlédl na ně a poklesl v kolenou. Krev.. krev krále. Zabil.. on zabil.

            Tvůj život propadl! Pojď do mé náruče, už není cesty zpět. Vítej v Království utrpení..   

„Ne,“ vydechl a jeho mlčící hlas rozhrnul oponu pasti, „nebyl jsem to já. Ty’s jej zabil.“

           Ale na tvých rukou je krev..

           „Tvou vinou!“ vykřikl ostře a rudavá mlha se rázem rozplynula, ohalena zoufalým hlasem.

Stál tváří v tvář černým sametem halenému muži. Sivými vlasy prokvetlý závoj zrzavých pramenů mu sahal hluboko do nekončících temných očí, daleko temnějších než beznaděj..

„Vítej,“ zahřměl jeho hluboký hlas a rytíř pocítil ochromení kdesi v nitru, „provinilče.“

Zaváhal, brzy však pochopil.

„Můj život nepatří tobě,“ usmál se hořce, vědom si svého posledního rozhodnutí, „patří jen králi a také mu zůstane.“ Tisíc divokých pochodní se naráz zablesklo v čirém ost