Ferdinandovi křečci

Když sem byl malej, mluvívalo se v rodinným kruhu vo černý vovci rodiny, excentrickým strejci Ferdinandovi z Paky. "To pako z Paky" vobčas poslalo dopis, nad kterým naše babička vomdlívala, dědeček řval smíchy, maminka nad bráchou krčila ramenama a tatínek se ze slušnosti někam uklidil. Mně bylo pokaždý upříno se týhle zábavy zúčastnit. Jednou, to už mi bylo asi deset, zapomněla babička Ferdův dopis na stole. Nevěřil sem svejm vočím. Prej : "Nazdar rodino ! Od tý doby, co Anča zdrhla i s luxem, řeším problém úklidu. Přišel jsem na to, že křeček zlatej je zvířátko velice inteligentní a schopný tudle hnusnou práci vykonávat, dokonce k tomu má přirozený sklony. Mám teď tři křečky ve výcviku. V létě by to mělo začít fungovat." V Pace sme měli ještě hodnou pratetu Elišku, která mě k sobě každý prázdniny marně zvala. Užadonil sem rodinu a jel sem k ní. Joj, to byly prázdniny ! Teta mi dělala pomyšlení a hlavně se mi do ničeho nepletla. Ochotně, i když s rozpakama, mě zavedla k "Ferdinandovi de Paco", představila nás a s tvrzením, že vona zmije vidět nemusí, vypadla. "Strejdo, ty máš zmije ?" - je to přece příbuznej, nebudu mu vykat. "Už nejsou potřeba, už sem tu sám. Ale mám křečky. Poď se podívat." Přišli sme do kuchyně, Ferda hvízdl a já sem nevycházel z údivu. Tři křečci se nahrnuli ke dvířkům, společnejma silama je zvedli a podložili je tvrdou houskou. Votočil sem se tázavě na Ferdu. "No voni to zvenku votevřít neuměj, a já jim přece nebudu dělat portýra!" Křečci vypochodovali a začli uklízet. Drobečky jídla si cpali do tváří, papírky tahali na jednu hromádku, nítě a kousky látek na druhou, jehly a špendlíky dávali do krabičky v koutě. Ferda je totiž krejčí. "Strejdo, a to se vrátěj sami do klece ?" "Jistě, dyť tam bydlej, maj tam jídelnu, špajz, ložnici i záchod. Proto je taky můžu bez obav pustit po bytě. Křeček je velice čistotný a pořádný zviřátko. Dokud ho nedonutíš, aby byl čuně, chodí pořád na jedno místo. Vostatně čuně taky.", předvedl Ferda svý žonglérský duševní pochody a sed si k práci. Jeden křeček zrovna z koberce dobejval zašlápnutou rozinku, druhej drhnul jazejčkem nějakou zaschlou kapku na linu. Třetí se snažil dostat do špajzu. "Á, to je náš malej popleta, je pozadu v drezůře", vysvětloval Ferda a přistrčil hříšníka k nějakýmu drobečku. Vtom se vozval zvonek a teta Eliška vlídně, ale nesmlouvavě ukončila moji návštěvu. Venku sem vyprávěl Elišce vo Ferdovejch křečcích a jediným výsledkem byl její povzdech "Von by tě dočista zblbnul."  Doma sem už radši ani nic neřek.    * * *   To už je pár let. Dneska přišel dopis. Babička kroutí hlavou, děda se plácá do kolen, tatínek se někam zašil a maminka mi dopis podává. "Tak se na to podívej, no."  Tak se dívám a čtu : "Nazdar rodino ! Chystám se do Austrálie. Na cestu nemám, tak sháním hélium, šiju si balón a cvičím šedesát racků na tahouny. Bude to pro dvě osoby. Nechce jet Honzík se mnou ?"