Výsměch

Mám hojnosti do nekonečna,

které nesvírám nemám proč,

mám zelené trávy po kotníky

bosých nohou nehtů libých,

netoužících rozhodnout

jen xistovat,

po rozvrat.

Prostory mezi prsty,

vyplněny stébly

se chechtají a lapají,

když mohou

istovat do větrů

a vysmívat se do věků,

když dokážou mi stovat

jen v okamžiku,

jen v okamžiku,

nikdy nikdy víc.

A kotníky si vzpomínají,

jen v okamžiku,

jaké mají vzpomínky,

teď panují a tovat

je baví je baví,

co jiného,

když téměř musejí

ovat.

Vat, at, t,

teď, jen teď.