Časová dálnice

Ať jste kdekoliv, na chvíli se zastavte a bez hnutí sledujte a poslouchejte. Co vidíte? Co slyšíte? Všechno se hýbe, všechno šumí, všechno někam chvátá, každý má nějaký cíl…

            A vy jste na chvíli z té živé dálnice vypadli. Jaký je to pocit? Příjemný? Možná. Zvláštní a nepříjemný? To spíše. Vždyť přece máte na práci spoustu věcí. Nemáte čas jen tak stát a zírat na ostatní. Nestihnete udělat vše, co máte v plánu. Čas nás kontroluje, čas nás omezuje a řídí. Přesto se občas stane něco, co nás donutí zastavit. Alespoň na chvíli.

            Něco podobného se nedávno přihodilo i mně. Ten den jsem měla co dělat. Skočit tam, koupit tamto, vyzvednout ono… můj den se podobal perfektně naplánované stíhací jízdě, kde celý úspěch závisel na pár minutách.

            Netrpělivě jsem přešlapovala ve frontě na poště a každou chvíli úsečně pohlédla na hodinky. Konečně bylo vše vyřízeno. Zrovna jsem zvažovala jaký vliv bude mít vzniklé zdržení na můj časový plán, když mě vyrušil tichý příjemný hlas. „Prosím vás slečno, nevíte náhodou kolikátého je dneska?“ Zaostřila jsem svůj uštvaný pohled na drobounkou starou paní, která se na mě mile a chápavě usmívala. Odpověděla jsem. Bylo, tuším, šestnáctého února.

            Poděkovala a pomalými, rozvážnými pohyby vykroužila na složenku tři číslice. S obzvláštním gustem udělala dvě tečky. Nemohla jsem si pomoci a nehnutě ji pozorovala. Každý její pohyb mi připadal jako věčnost. Tak důkladně pomalý, dokonalý, se smyslem pro detail,  a naprosto spokojený, ani v nejmenším nepoznamenaný rozklepaným stářím. Potom se na chvíli zamyslela a na okamžik jsem měla pocit, že se jí modré oči ještě více rozjasnily. Znovu se ke mně otočila a vůbec jí nepřekvapilo, že tam stále stojím. „A slečno….kterýpak rok?“