Stín

Mánes mě kreslí olejem,

jsem něžným horizontem stínů,

jsem obzor kliček prašných cest,

jsem dálka lidem k nakousnutí,

v tom akvarelu křehkých gest

snoubí se uvolnění s pnutím.

Když převlékám se za krajinu...

Na plátně temné hloubky očí

a přístav nikde nevidět.

Než padnou soudy na mou líc,

atˇ posvítí mi na duši -

kde tma je, nelze krášlit víc

a lhát se přece nesluší.

Snad jen se tázat po vině...

Z obrazu vítr písek sbírá,

vrhá do skleslých zátiší.

Mé nebe černá mysl čeří,

čistím nevody rybářů -

zvolna se chystám na večeři

chycena ve svém teskném šeru.

A menu? Ta se nepíší...