Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Šíp

03. 05. 2004
9
0
3810
Autor
Elle

Co znamená, když je někdo prokletý?

 

Zvuk bitvy pomalu utichal, jak se nepřátelské vojsko vzdávalo a odhazovalo zbraně. Polem se místo řinčení mečů začalo ozývat sténání raněných. Werena Dirrin procházela polem a hledala. Netrvalo ji dlouho než našla. Ležel pod korouhví Černých rytířů a zápasil se smrtí. Sklonila se k němu.

„Tak jsem tě přece jen našla.“

„ Ty?“

„ Ano já. Nedivíš se doufám.“

Neodpověděl.

„Představ si, honím se za tebou půl světa, abych tě mohla zabít a najednou se dozvím, že jste vyhlásili válku mému králi. Co myslíš, že jsem udělala?“

Odpovědí ji bylo jen nenávistné zachrčení.

„Ano. Přihlásila jsem se k lučištníkům. Ani se nezdráhali vzít mezi sebe ženu. Nevíš čím to je?

„Tvá pověst…“

„Ach ano, taky mne to napadlo. Jenže tu pověst mám tvým přičiněním.“

„ Ty…!!!“ nedokončil větu místo toho se zběsile rozkašlal.

„ Copak?“

„ Měl jsem tě zabít stejně jako zbytek tvé prašivé rodiny, když jsem tě podruhé potkal…“

„ Hlupáku, to’s měl. Muselo ti být jasné, že se budu chtít pomstít. Za ně i za sebe. Svým dnešním zraněním si mi to o dost ulehčil.“ Vytáhla dýku a zamyšleně si s ní pohrávala. „Chtěla jsem se dívat jak trpíš a pomalu umíráš, ale teď už ne. Máš nějaké poslední přání? Chceš mi ještě něco říct?“

„Až zemřeš... Buď prokleta .“

„Hm…“

Dívka se ani nezachvěla a jediným pohybem zkrátila rytířův projev. 

 

 

„Babičko, kdo to vlastně byla ta Werena?“

„Werena byla dcerou knížete Van Dirrina. Žila se svou rodinou na hranicích dvou znepřátelených království. Odmalička ji učili střílet z luku.  V osmnácti letech ji považovali za nejlepšího lučištníka kraje. A nejen to. Celý život běhala po lesích a znala tam každý kámen. Jako jedna z mála dokázala najít cestu přes tamější močály. Ale když se jednou vracela z lesa, našla v tvrzi nevítané návštěvníky. Černé rytíře. Vběhla jim přímo do náruče. Zajali ji a na příkaz Gresia ni Gresi ji přinutili dívat se na smrt její rodiny. Pak odjeli a ji tam nechali samotnou. Když se král o tom napadení dozvěděl, vyslal do těch míst ozbrojenou družinu. Ti tam Werenu našli a přivedli ji ke dvoru. Mnozí říkali, že se při pohledu na smrt svých rodičů zbláznila. Nebylo se čemu divit, dívka rok nepromluvila. Když ji ale bylo dvacet jedna let, začala mluvit znova. Rozloučila se s králem, vzala svůj luk a toulec šípů a vyjela se mstít. Projížděla světem na svém černém koni, zahalená v černý plášť s kápí staženou hluboko do tváře. Před ní šel strach a následovala ji smrt. Bojovat s mečem se naučila u největších mistrů a vyzvídat u nejlepších špiclů. Sháněla informace o vrahovi svých rodičů a zabíjela ty, co jí je nechtěli dát. Vysloužila si pověst nelítostné a kruté dívky, neomylné lučištnice. Jednu dobu se prý živila jako lovec lidí. A pak Gresia ni Gresi našla. Myslela si, že ho dostane, místo toho dostal on ji….“

 

 

„Do háje…Kde si ty prokletý pse… čekám tady na tebe už pěkně dlouho.“ Mumlala si pro sebe dívka schovaná za kmenem stromu. Na tětivě měla založený šíp, jen napnout luk a vystřelit. Po chvíli se na cestě ozval klapot kopyt. Werena napnula tětivu a zamířila. Když uviděla jezdce, pustila ji. Šíp zasvištěl, zasáhl cíl, ale neškodně odskočil… Jezdec zvedl ruku v jakémsi gestu a ze tmy se vyřítilo několik dalších postav. Jedna, dívce přímo za zády. Chytli ji a dovlekli před svého pána.

„Werena, Dívka lesů na cestě pomsty? Opravdu sis myslela, že pocestuji tímto lesem sám a neozbrojen?“ Sundal  kápi a v chabém světle se zaleskla přilba…

„ Něco ses ale naučila. Mířit na hlavu…škoda že ti to nevyšlo. A s mečem, umíš zacházet? Hned to vyzkoušíme. Tas.“

Muži kolem ní se rozestoupili. Tasila a zaútočila. Proti rytíři ale neměla šanci. Skončila na zemi posetá mnoha ranami s hrotem meče přitisknutým ke krku.

„Umíš. Ale pořád to nestačí.“ Promluvil s ledovým klidem, když schoval zbraň. Jeden z mužů mu podal břitvu .

Ni Gresi ji rychlým pohybem strhnul ruce na hruď a klekl si na ni.

„ Je mi líto, že musím zohyzdit tvůj moc pěkný obličej, ale mí lidé tě musí podle něčeho poznat, kdyby si náhodu přežila. Opravdu mě to mrzí.“ Třemi rychlými tahy, šikmo od nosu dolů, ji rozťal obličej břitvou. Krev vytryskla a začala skapávat na zem.

„Už se mě nesnaž najít… Jdeme.“

 

 

„Co se s ní stalo, babičko, povídej dál.“

„ Nechali ji ležet na té cestě. Mysleli si, že zahyne. Ran měla mnoho a silně krvácela. Wereně se však podařilo zavolat koně a vyhoupnout se do sedla. S obtížemi se dostala do nejbližší vesnice, kde se o ni postaral jeden hodný mnich. Uzdravila se až za dlouho, protože některé její rány byly vážné. Nejhloub ji ale Ni Gresi zasáhl v srdci. Za svou pohanu a jizvy na tváři ho začala nenávidět ještě víc. Jen co uzvedla meč a napnula tětivu, rozloučila se s mnichem a vydala se ho hledat znovu.

Hledala dlouho, ale Ni Gresi za sebou zametal stopy lépe než kdokoliv jiný. Po několika letech se tedy vrátila do své země. Byla překvapená, když zjistila, že se král chystá do války se sousedním královstvím. Navštívila králův dvůr a od samotného vladaře zjistila, kdo za tím stojí. Hranice země byly dlouho sužovány nájezdy Černých rytířů. Teď byla konečně vyhlášena otevřená válka. Neváhala a i přes králův nesouhlas se přidala k oddílu lukostřelců. Tak se dostala do Bitvy dvou království a tam se ji podařilo dohnat Gresia ni Gresiho. Tam ho taky zabila a byla prokleta.“

„A co se s ní stalo potom? Vyprávěj, babičko.“

„Vzala si králova syna? Byli spolu šťastní až do smrti?“

„Ne děti. Werena zůstala sama. Zatvrdila se natolik, že už nedokázala nikoho milovat. Vrátila se ke svému kočovnému životu. Putovala krajem, s nikým se moc nebavila a spala po lesích. To se ji jednou stalo osudným. Přepadli ji a bylo jich tolik, že se nedokázala ubránit. Okradli ji a zabili. Druhý den ji tam našel nějaký dřevorubec. Poznal ji a její tělo odvezl králi. Ten ji nechal pohřbít v Hrobkách vedle velkých králů. Nikomu nikdy neřekl, proč ji měl tak v oblibě…“

„Ale babičko, to nejde… takhle pohádky nekončí.“

„Tohle nebyla pohádka, dítě. Werena opravdu žila.“

„ A co to prokletí?“

„Ano…“ babička ztišila hlas. „ Opravdu nenašla klid. Putuje krajem po své smrti stejně jako za svého temného života. Říká se, že pomáhá lidem, kteří se ocitnou ve smrtelném nebezpečí. Když se jí takového člověka podaří zachránit, dá mu jeden ze svých bílých šípů a doufá, že se ten člověk odváží najít její hrob a položit ten šíp na něj.“

„ A už ten hrob někdo našel?“

„ Ne. Pořád se objevuje. Dvě království už neexistují, královský palác s Hrobkami i město je ztraceno a hvozdy dávno pokryly zbytky ruin. Nikomu už se nepodaří zachránit Werenu Dirrin.“

„Mně ano. Já to dokážu.“

„To by si prvně musel mít její bílý šíp. A ten se nesnaž získat, Robine. Nehrň se po hlavě do nebezpečí. Werena by nemusela přijít.“

„Ano, babičko. Nebudu.“

 

„Paní kněžno, už těm dětem zase pleteš hlavu povídačkami? Robin má za chvíli hodinu boje s mečem a Kateřinu čeká její matka v zahradách.“

„Vždyť už obě jdou. Běžte děti…“ Babička kněžna se na obě děti usmála a postrčila je směrem k jejich otci.

 

Léta plynula, Kateřina na příběh dávno zapomněla, ale Robin jej i jako mladý rytíř choval v paměti. Poctivě studoval historii a podařilo se mu zjistit polohu dvou království a královského města. S údivem zjistil, že královské město stálo asi nějakých 300 mil severozápadně od jeho sídla, těsně u mořského pobřeží.

Jako rytíř však musel mnohem více pomáhat svému otci. Jednoho dne mu otec předal poselství pro barona Noaama. Bylo naléhavé, a nejkratší cesta vedla přes močály. Znal pověsti o pohyblivých cestách, přesto se odvážil. Vzal od otce poselství a mapy, mezi které se úplnou náhodou připletla i ta Starého království, a vyrazil. Došel až na kraj močálů a tam se utábořil. Váhal, jestli přece jen není lepší močály obejít. Z přemýšlení ho vytrhl zvuk kopyt. Na měkké trávě zněl tlumeně a tajemně. Zvedl hlavu od ohně. Na hranici světla a tmy kůň zastavil. Seskočila z něj postava zahalená v černém plášti.

„ Smím si přisednout, pane rytíři?“ hlas zněl jakoby z daleka.

„Jistě, poutníku.“

„Co tě sem přivádí, rytíři? Můžu-li se ptát.“

„Ptát se smíš. Nesu poselství od svého otce baronovi, který sídlí padesát mil za těmito močály. Zrovna jsem váhal, zda se mám odvážit projít je, či zvolit delší cestu a obejít je.“

„Močály jsou nevyzpytatelné. Ale máš štěstí, trochu je znám a mám teď přes ně cestu. Mohu tě provést.“

„Za to bych ti byl moc vděčný.“

„Tedy zítra vyrazíme?“

„Nemám nic proti.“

Druhý den ráno se vydali na cestu. Trvalo jim dva dny než močály překonali. Tajemný poutník znal močály více než dobře. Ani jednou se nestalo, že by nevěděl kudy dál. První večer strávili na travnatém ostrůvku. Zapálili oheň a Robin svému novému příteli ukázal mapy. Ten jimi zamyšleně listoval. Zarazil se až u jedné.

„Proč s sebou máš mapu Starého království, rytíři?“

„Ani nevím, nějak se sem musela připlést. Když jsem byl mladší, byl jsem odhodlán zachránit Werenu Dirrin.“

„Teď už nejsi? Vzdal si se toho úkolu?“

„Nikdy se ho nevzdám.“

Zbytek večera mlčeli.

Na druhý den večer vyšli z močálu.

„Zítra se naše cesty rozejdou, rytíři. Přeji ti na té tvé hodně štěstí.“

„Tobě taky, poutníku. Ale nevím, proč se semnou  loučíš už teď. Zítra ráno se přece ještě uvidíme.“

Poutník jen pokrčil rameny.

Tu noc šli spát brzo.

 

 

 

 

Robin se vzbudil s prvními slunečními paprsky.

„Poutníku?!“ Nedovolal se ho. Po poutníkovi a jeho koni nebylo ani památky. Však na místě, kde poutník večer ležel, našel rytíř bílý šíp. A medailon s drakem obtočeným okolo meče.

„Werena.“ Medailon si pověsil na krk a šíp schoval. Pak se vydal  za baronem. Předal poselství a i přesto, že ho odrazovali se vydal na západ k mořskému břehu.

 

Cestoval po staré kupecké cestě. Táhla se od východu na západ co lidé pamatovali. Putovaly po ní kupecké karavany, které vozily zboží do přístavu Aisy a pak dál po moři do dalekých zemí na západě. Robin se přidal k jedné z nich. Vyslechl mnoho příběhů a písní, dozvěděl se spoustu věcí o cizích zemích. V přístavu se s kupci rozloučil a vydal se podél mořského pobřeží na sever.

 

Netrvalo dlouho a dostal se až ke zborceným zdem starého přístavu. Mola byla už dávno rozpadlá. Z domů zbyly jen trosky zdí. Přesto se mu podařilo najít dlážděnou cestu, která vedla do velkého hvozdu. Vydal se po ní a doufal, že ho zavede až k ruinám královského města. Po několika dnech dojel ke zbytku hlavní brány. Jakmile projel skrz ni, medailónek se mu na hrudi zachvěl a táhl ho nahoru do mírného kopce. Nebránil se, a nechal se vést magickým předmětem. Nakonec dorazil k ulici, v níž stály domy z černého kamene, honosně zdobené a jen málo poškozené. Podivil se, jaké kouzlo je udrželo pohromadě. Až když uviděl paní toho místa, chladnou a netečnou, černě oděnou Královnu Smrti, pochopil, že ona se o své mrtvé stará. Nikdy úplně neopustila to místo, jako to udělal život, dbala na to, aby Hrobky zůstaly tak velkolepé, jako dřív. Pokynula mu, aby ji následoval a ukazovala mu cestu k hledanému hrobu.

Pak stanula u kamenného podstavce, do nějž byla vytesána postava ležící dívky.

„Splň, co sis předsevzal.“ Řekla Smrt a zmizela.

Robin seskočil z koně  a z jezdecké brašny vytáhl šíp, který mu nechal duch Wereny.

Opatrně ho položil na náhrobek. Netrvalo to ani zlomek vteřiny, když ho cosi srazilo na kolena. Modře se zablesklo a v tu chvíli se rytíři zdálo, že v tom záblesku zahlédl mladou dívku. „Wer…“ stačil jen říct než omdlel.

 

Nepamatoval si, jak se mu podařilo dostat se na koně a odjet z ruin. Nepamatoval si ani, jak se dostal do přístavu Aisy. Vzbudil se jednoho rána v hostinci U tuňáka se zvláštním pocitem, jako po propité noci. Byl by tomu pocitu snad i uvěřil, kdyby se mu na krku nehoupal ten medailon…

Domů dorazil o pár týdnů později. První, co udělal bylo, že šel navštívit babičku.

„Babičko, tak se mi přece jen podařilo zachránit Werenu,“ řekl, když pokládal kytici květin na nízký pomníček.

„Dokázal jsem to.“
StvN
18. 08. 2004
Dát tip
Poutavé a docela dojemné. Piš dál.

petr(angel)
15. 08. 2004
Dát tip
Pějme slova chvály, když bard je mezi námi(nebo bardka:-D)uz tradicne TIP

Matylda
11. 07. 2004
Dát tip
Pěkné, napínavé. Jen ten konec mohl být ještě jiný, propracovanější.

Mralicy
27. 06. 2004
Dát tip
Moje milá Elle, máš talent. Je to...naprosto bezvedný!!! Piš dál, hrozně Ti to jde.

Arwy_Kraft
13. 05. 2004
Dát tip
Sestřičko, musím mooc pochválit, tohle je vážně nádherný, takhle bych chtěla taky umět psát! jen tak dál a ať máš stále tolik skvělých nápadů.TIP

studanka
06. 05. 2004
Dát tip
paráda...

Android
04. 05. 2004
Dát tip
JJ moc se mi to líbilo. TiP.

Lasy
04. 05. 2004
Dát tip
hezký příběh . . . sice trochu obehraný, ale hezky zpracovaný . . . Lasy

Seregil
04. 05. 2004
Dát tip
Nádhera.. avi...

Arienalia
04. 05. 2004
Dát tip
Z toho konce mi úplně přejel mráz po zádech... krásný.. Celkově - povídka - námět zajímavý a zpracování povedené Jen tak dál :-)

Lúmenn
03. 05. 2004
Dát tip
Krááásné moc krásné. Libilo se mi to TIP

fungus2
03. 05. 2004
Dát tip
Skvělé. TIP

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru