Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Místo k sezení

07. 05. 2004
9
0
2421
Autor
Cecilka

 

 

Byl sychravý den a lidé na zastávce se choulili do kabátů. Šárka nastoupila do stotřicetdevítky a vmáčkla se mezi cestující. V autobuse bylo horko a dusno. Kdyby se alespoň mohla protlačit k okénku. Rozepnula si kabát a doufala, že brzy dorazí na Kačerov, kde většina lidí obvykle vystupuje.

Kupodivu už na Novodvorské se zezadu vyhrnula skupina školních dětí a vůz se jako zázrakem nejen uvolnil, ale i ztichl.

Šárka se zamyšleně dívala z okna, když ji starší pán ťukl hůlkou do kabátu a ukázal na sedadlo, které bylo sice volné, ale určené pro invalidy. Protože další zastávka byla Nemocnice Krč, kde právě invalidé a důchodci obvykle zvedají lidi z jejich těžce nabytých míst, zakroutila Šárka hlavou a zachrčela něco jako: „Děkuju, nepotřebuju sedět.“

„Snad jsem tak moc neřek,“ odvětil stařík.

Šárka si odkašlala: „Chci říct, že se určitě někdo jiný rád posadí.“

„Já jen viděl, jak se tváříte zarputile, tak si říkám, ať si aspoň sedne…“

„Když přemýšlím, vypadám vždycky, jako bych se mračila.“

„No jo,“ usmál se stařík chápavě, „to je nebezpečný, moc myslet.“

„Ještě by mohl člověk něco vymyslet. A co pak s tím, že jo?“ skočila mu Šárka do řeči a omluvně se usmála, než se přesunula směrem k řidiči.

Honem vklouznout na sedačku, než se tam začne soukat parní válec v podobě dámy s červeným deštníkem. Tomuhle říkám zarputilý výraz, pomyslí si Šárka a otočí se k okénku. Uf, teď si může vydechnout. Je doma, na svém místečku. Před ní jen průhledná přepážka, strakatý závěs, široká záda řidiče, přední sklo a silnice, která v tuhle chvíli ještě nemá konec. Zleva chladné sklo, po kterém stékají kapky deště, zprava lhostejno kdo, hlavně že nesmrdí, a vzadu, vzadu? To ví přesně, neboť všechno se odráží na přepážce před ní, má je jako na dlani, všechny klobouky, kabáty, vousy i brýle. A přitom ji samotnou vidí jen málokdo.

Vzpomněla si, jaké to bylo, když tudy jezdila jako malá. Oblíbila si sedačku nejprve proto, že odtud prakticky nemohla nikoho pustit sednout. Protože jezdila zpravidla až na konečnou, mohla se v koutku skrčit a číst, bývala to povinná četba nebo rodokapsy, dojíst svačinu, nebo usnout s otevřenou pusou, a nikdo jí přitom nemohl počítat stoličky.

Na konečné čekával útulný byt paní Zity, růžový a zlatý a vonící po růžích. Šárka tam jezdila na doučování, jak tomu říkaly. Ve skutečnosti trávila většinu času taháním příhod ze staré paní a když se konečně dostaly k diktátům, zvonila už u dveří Šárčina babička, aby si ji odvezla na noc k sobě domů. Každou středu takhle Šárinka jezdila na Vinohrady a každé čtvrteční ráno zase na svém oblíbeném místě v autobuse cestovala rovnou do školy, aby tam prozívala den.

Nezlobte se, paní Zito, ale dneska se u vás nezastavím. Dnes pro mě mají ve Vinohradské nemocnici zprávu, která mi může pocuchat život. Anebo učesat, podle toho, jak se člověk dívá na nejtrvalejší trvalou, která vám zkroutí vlasy jinak, než jste zvyklá a žádné tužidlo už s tím nikdy nic nesvede. Snad vám ze zplihlých vlasů vykouzlí nádhernou hřívu, ale třeba vlasy jen zkrepatí, až pozbudou i poslední zbytek lesku. Potíž je v tom, že já už sedím pod sušákem a mám posledních pět minut na to se rozhodnout, jestli se přece jen nenechám radši ostříhat. Ale kadeřnice nemá nůžky, jen nůž. Může mě omylem skalpovat, a co potom? Co byste dělala vy, paní Zito, vždy decentní a upravená, všechno jako podle šablony? Bože, dej, ať se nemusím rozhodovat.

S autobusem to škublo. Šárka se dívá před sebe a vidí se tak, jak tu sedávala před třinácti, čtrnácti lety v době, kdy po téhle trase jezdila ještě stošestka. Drobná dívenka s bledou pletí a hnědými, obyčejnými vlasy. Snila o tom, že až vyroste, bude jako Angelika. Špulila úzké rty a s rukama pod bundou předstírala, že má prsa.

Šárka se ušklíbá na svůj obraz. Mohla by dnes dělat to samé, vždyť se skoro nezměnila. Zajímalo by ji, jak se na ni děti dívají jako na učitelku. Snažila se s nimi vycházet po dobrém, ale v poslední době se nechala snadno vytočit a to jí na popularitě nepřidávalo. Chtěla by mít přirozenou autoritu jako paní Zita: „Tak, hezky jsme se nasmály, Šárinko, a teď zas do práce. Chceš si zopakovat slovíčka?“ A Šárinka vždycky chtěla, protože staré paní se nedalo říct ne.

„Michle. Příští zastávka Kloboučnická.“ Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají, jako obyčejně si v duchu doplní Šárka. To už? Jak autobus vytáčí ohromnou zatáčku, lehce se zakymácí a za řidičem se poodhrne závěs. „To je konečná, slečno? Slečno?“ ptá se kdosi a Šárka jen nepřítomně zakroutí hlavou, že ještě ne, a sleduje řidiče, který točí volantem jako kormidlem a zároveň lodním šroubem. Dívá se na jeho obrovské chlupaté pracky a v tu chvíli věří, že je to jejich síla, která pohání vůz, a jejich energie, jež ho celý ovládá. Žádný motor pod kapotou, jen lidské svaly, aby se ruce a oči mu změnily ve světlo, něco na ten způsob.

Pavel měl dlaně útlé a jemné. Nesvedl za sebou ani pořádně bouchnout dveřmi, aby mohl ještě na chodbě vykřikovat, že se nedá nikým neustále buzerovat, tím míň nějakou zakomplexovanou učitelkou. Před několika dny už zase volal a předl jako kocour, ale nechtěla s ním mluvit, dokud nebude na sto procent vědět, jak se věci mají.

Dívá se do obrazu svých očí, kvůli kterým kdysi polykala kila borůvek, aby byly modřejší. Vidí jen chladnou šeď. Našpulí rty. Nezměnila se v Angeliku, místo toho zaznamenala vrásku u levého koutku úst. První rýha v těch místech, to už něco znamená. Šárka je přesvědčená, že od určitého věku si člověk svůj obličej dotváří sám, tím jak jedná a myslí. Proto jsou tváře starších lidí o tolik zajímavější, než ty mladé. Dá se v nich číst. Jaká bude jednou její tvář? Čelo jako prázdný notový papír?

Viděla před sebou svoji tehdejší třídní učitelku Daniškovou. Když jí šla třída na nervy, začala ječet. Pokud ječení nepomáhalo, zadala samostatnou práci, přinesla si kafe a malé zrcátko, před kterým si s neobyčejnou pečlivostí vtírala do pleti krém, který voněl po celé třídě. Když se chtěl někdo na něco zeptat, vyštěkla: „Já nejsem žádná soudružka, kdy už si to zapamatujete, že teď jsem pro vás paní učitelka?“ Bylo těžké si to zapamatovat, protože před revolucí by za paní byla možná i poznámka.

Kapky jednotvárně bubnují do okna, o které si Šárka opírá hlavu, a motor se je úspěšně snaží přehlušit. Ještě stále sleduje obraz své tváře, jak mu přibývají vrásky a bílé vlasy, už vypadá jako paní Zita. A dáma vedle se ptá, přejete si trvalou nebo foukanou? a v břiše kope dítě a křičí, pusť mě ven, já už nechci žít s učitelkou, a řidič se otáčí a říká, fixy jsou k dispozici v sekretariátu, ukončete nástup, dveře se zavírají.

„Slečno, slečno!“

Šárka otevírá oči a vidí, že nad ní stojí řidič s rukama jako lopaty a jemně jí třese ramenem. „Slečno, dál už nejedeme.Vystupovat!“

„To je škoda, tady se tak dobře sedí,“ broukne Šárka, když ještě trochu omámená vystupuje. „Mohla bych se takhle vozit celý den.“

To tak, pomyslí si řidič. Já nemám nic jinýho na práci, než tě vozit sem a tam. Projde autobus, jestli nikdo nikde nic nenechal a vyjde na chodník, aby se protáhl. „Už takhle sem utahanej, jak kdybych tu káru tlačil vlastníma rukama.“


Kryšpín
18. 06. 2004
Dát tip
Souhlas se Sicco.

sicco
08. 06. 2004
Dát tip
píšeš krásně, jen škoda, že tvá slova netvoří trochu zajímavější příběh

přestože máš lepší, je to dobré.. právě pro tu zdánlivou roztříštěnost, která mnohem pravdivěji (než upachtěné pokusy o originalitu) zachycuje realitu všedních dní.. senilní je ten, kdo si to nepřipustí :)

StvN
17. 05. 2004
Dát tip
Kde jsou ty časy, kdy jsi brojil proti navážení se do ostatních kritiků? Asi jsem senil senilní. Jo, a odkdy čteš povídky?

nemám rád, když si někdo sedí na očích :) a senilní nejsi; jsi ješitnej :)) protože to nebylo nic osobního, natož o tobě

StvN
17. 05. 2004
Dát tip
Ten někdo taky není na mě, takže jsem patně ješita ješitnej.

StvN
15. 05. 2004
Dát tip
Tuctovka. Ani jsem nedočetl. (Hlouběji: Scény s autobusy jsou nesmírně oblíbené a mě už, zdá se, přesytily. Proč tam je? Když něco píšeš, musíš mít důvod, ale já ho nenašel. Není to ani skvěle napsané, ani originální, nenašel jsem myšlenku, něco z tebe, nic, o čem by se dalo říci, že není tuctové. Proto tuctovka.)

Cecilka
14. 05. 2004
Dát tip
Pán _pupenů: Ať žije Cimrman :-) Tak nevím; chceš naznačit, že je senilní hl. postava, nebo autorka? :-)

Cecilka
14. 05. 2004
Dát tip
avi:)

úvahy a vzpomínky, které si hledají svoje místo v každodenní přítomnosti.. pravdivě pěkný "neschopností myšlenku udržet a neschopností myšlenku opustit" :)

Cecilka
12. 05. 2004
Dát tip
Kabe: To jsem nechtěla, takže jsem ráda, že jsem toho nedosáhla.

kabe
11. 05. 2004
Dát tip
no divny, divny.. ta naznacena tragedie, nebo spatna zprava bez jakekoli souvislosti s ridicem. Pokud bylo umyslem naznacit ze nekdo si mysli to a nekdo ono, ze zatimco nekdo proziva tragedii tak jinymu je to ukradeny, tak jsi na to vyplacala spoustu slov

chicoria
09. 05. 2004
Dát tip
Velmi čtivé,tip

Dash_707
08. 05. 2004
Dát tip
Hezky to plyne...líbí :o))

Miki
07. 05. 2004
Dát tip
Pohledné a poklidné dílko. Žádné drhnutí, násilné přechod a jinézoufalosti. Ode mne tip.

idle
07. 05. 2004
Dát tip
pěkný, taková krátká, ale celistvá epizodka

johny81
07. 05. 2004
Dát tip
Pekny, tipuju neb i ja se vozim MHD sem a tam a jen si tak v ni premyslim.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru