Trest

Zápraží. Zarostlé drnem

rozsypává se pod nohou.

Pavoučí sítě na dveřích

jsou posly pro styk s oblohou.

A dál jen klid a nával ticha

domu, co dávno přestal dýchat,

a zdí, jež mluvit nemohou.

Vzlyk dveří. Prázdno čímsi křičí,

světnice zívá věčným snem.

Tam sestry žily. Dnes je ničí.

Kříž občas stává za oknem.

Ruší tu bledé ženě spaní,

svědomí boří odhodlání

na vinu její políčí.

Sinalá. Má před tváří bílou

ten večer znovu den co den.

Roky se trápí. Pro nevěru

ubila sestru potěhem.

Růženec pevně svírá v dlani,

pokání ji však neochrání

před sestry očí pohledem.

Nevstává. K ustlanému loži

přimkla ji pevně sestry líc.

Do krve její duši noří,

srdce ve vlastní koupe víc.

Zemřely obě rukou jednou.

Zaživa tváře smrtí blednou,

zdi mlčí tichem zpovědnic.