Jak jsem pekl koláče

   Manželka byla služebně pryč /znáte ty dnešní zaměstnané ženy/ a já zrovna čekal tchýni. Měla přivézt děti z prázdnin. Nojo, ale jak ji uctím? Pro děti mám zmrzlinu, ale co nabídnu jí? Už to mám, tchýně zbožňuje koláče! Nikdy jsem je sice neďál, ale když to svedou ženský.... A pustil jsem se do práce. Problémy začaly už se zaděláváním těsta. Váhy jsem nenašel /manželka je nepotřebuje, vše váží podle oka/, tak jsem to tak nějak odhadnul. Když jsem tam rozklepl vejce, plavaly v míse sem tam i skořápky a nešly vylovit, potvůrky, no tak jsem je tam nechal. Tchýně to bude mít i s vápníkem! Nakonec jsem "spatlal" těsto a nechal vykynout. Za půl hodiny byla mísa krásně plná. To jsem třída, pane! Kdepak ženský, ty s tím nadělaj........No. Pak jsem vytvaroval  něco, jako koláče /ale moc se jim to nepodobalo/, dal je na plech a šoupnul je do rozehřáté trouby. A je to! Labužnicky jsem si zamnul ruce a v klidu u piva a televizního sportovního přenosu čekal na výsledek. Po chvíli takový kouř - proboha, koláče! Fotbálek šel stranou a já sprintoval k troubě. To, co jsem z ní vytáhl, se moc koláčům nepodobalo. Zapomněl jsem totiž vytřít plech a ten byl teď mírně pokroucený, asi z toho žáru, vždyť já zapomněl stáhnout troubu!  Na plechu bylo něco, jako nevábně načernalý slepenec....Co teď? Za chvíli jsou tu. No, abych si s tím neporadil? Já? Tak jsem to seškrabal na tác /místy to ani nešlo/, připáleninu jsem pečlivě odkrájel /takže z původního množství zbyla jen třetina, ale co, tchýni to bude stačit/, navrchu jsem to celé pocukroval a nakonec jsem všechno zakryl kopcem šlehačky. Vypadalo to celkem dobře, i já bych si dal! Za chvíli přišli. Děti se vrhly na zmrzlinu a tchýně mě dodneška všude chválí, jak umím bezvadně péct, lepší koláče, než od zeťáčka,  prý nikdy nejedla! Jen kdyby věděla......