Indispozice

Na radu velkého mistra, který neměří ani metr padesát, jsem s tím nešla na světlo boží. Místo toho jsem si začala psát hieroglyfy po rukou. Bylo to v době, kdy mi byla přidělena křídla.

Uletěla jsem i přes bolest ducha. Létat je snadné a kouzelné. A taky vyčerpávající. A nebezpečné. Před každým startem by měli mávat cedulemi: Pozor, možnost sestřelení.

Co se sestřelení týče, nejlepší bud francouzská kulka. Nebo zastřelení.

                        TEČKA bez čáry.

Blázne! Smějí se děti a já se směju s nima, než zjistím, že se smějou mně. Pak se začnu řechtat. Vše je vtipné.

Neplačte, slečno, tak tragické to opravdu není. Zvláštní, pláčete krev – to se každému nepodaří. Nechcete kapesník? Je bílý a vaše slzy na něm zaniknou.

Smál se Ježíš při ukřižování? A proč se přitloukáte, slečno, sama na kříž a bláznivě se tomu smějete…

Jste blázen, řekl zamyšleným hlasem. To děti to poznaly dávno. A volaly: „Čarodějnice!!!“

Lízátka nechtěly, ani když jsem jim povídala o léčivosti hadích ocásků.

                        Tahle reinkarnace je zvláštní, ale asi jsem ji potřebovala.