Sonet o dokonalosti

Sonet o dokonalosti

Točí se soukolí vesmíru,

kyvadlo tempo mu udává.

S korunou z nádherných safírů,

děvčátko tiše si pohrává.

Pak lehce ručkou svou zamává

na měsíc stříbrně zdobený.

Hvězdy si na hraní svolává,

než vtělí svou duši do ženy.

Dál mívá pohled svůj zasněný,

když vítá paprsky sluneční,

ač dávno došla již proměny.

Není to proměna smuteční,

květ zvadne, zůstanou kořeny.

Lidé však bývají nevděční.