Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 462 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Obyčejný strach
datum / id17.05.2004 / 117800Vytisknout |
autorKokotka
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno2218x
počet tipů5
v oblíbených0x
Prolog
Seděl v žaludku a mrazil v zádech...
stahoval hrdlo a třásl koleny...
vyléval slzy a drkotal zuby...
seznamte se, strach tu byl!
Obyčejný strach

Petrovi se začaly ztrácet peníze asi před čtvrt rokem. Do té doby to byl můj malý hodný chlapec. Studoval učiliště, které dokončil s pěknými známkami. Nastoupil do podniku, kde si ho mistr nemohl vynachválit. Domů přispíval třemi tisíci měsíčně, ale já jsem mu dva tisíce ukládala na spoření, aby o tom nevěděl. Doufala jsem, že až si jednou najde přítelkyni, budou se mu peníze jistě hodit. Protože mu všechno šlo pěkně od ruky, přemluvila jsem ho, aby si zkusil dát přihlášku na maturitní nástavbu. Zpočátku se mu dařilo, v pololetí přinesl dokonce vyznamenání. Nemohla jsem proto pochopit, proč na konci roku přišel domů s tím, že bude muset v srpnu dělat reparát. Omlouvala jsem to, protože jsem myslela, že jsou na něj v práci kladeny vysoké požadavky, a kluk, chudák, nemá čas už ani sám na sebe. Těch pár výjezdů s kamarády bylo přece na jeho věk naprosto přirozených. Pak nastydl a nemohl se té virózy zbavit, pokaždé když se vyléčil a nastoupil do práce, se mu nemoc do týdne vrátila. Byla jsem nervózní, aby u nadřízených neklesl v očích, a nutila jsem ho chodit po různých vyšetřeních. Vždycky přišel, že mu nic nenašli, ale stejně se mu udělalo zase špatně.<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Před týdnem jsme se fotili na zahradě. Včera jsem si byla fotky vyzvednout. Když jsem si je prohlížela, málem jsem Petra nepoznala. Oproti loňsku vypadal jako smrtka. Tváře propadlé, oči nepřirozeně vypouklé, kruhy pod očima, bledý s jasně rudými rty. Mastné přerostlé vlasy mu zplihle visely podél jindy veselých lící.

Seděla jsem na pohovce a připravovala si, jak na něj uhodím. Co přesně řeknu, abych ho nevyplašila, abych mu dokázala, že při něm stále stojím, a jestli má nějaký problém, aby se nebál mi ho říct. Mě, své vlastní matce.

Okusovala jsem si nehty úplně bezmyšlenkovitě, zírala jsem na puštěnou televizi, ale vlastně vůbec nevnímala, co dávají. Venku se zešeřilo, ale já neměla sílu jít rozsvítit. Zase chce přijít pozdě. Uvědomila jsem si, že tam sedím už dobré tři hodiny, ale Petr nikde. Sáhla jsem po paměti na konferenční stolek a přitáhla k sobě telefon. V posledních volaných číslech jsem měla Petra na druhém místě, hned po čísle na poradnu Drop-inu.

„No tak, Petříčku, zvedni to!“ mumlala jsem si pro sebe. Pořád nic. Tu-tút. Tu-tút. Tu-tút. Zase má vypnuté zvonění, nebo neslyší? Třeba je v autobuse. Tak znova. Petřík. Volat. O.k. Nic. Znova a znova a znova jsem zkoušela vytáčet synovo číslo. Když na podeváté se ozval profesionální hlas: „Volaný účastník je právě nedostupný. Opakujte volání později, prosím.“ Hodila jsem telefon na pohovku a zabořila si obličej do dlaní. Proboha, Péťo, kde jsi?

Někdy mezi vzlykem číslo tři tisíce osm set devadesát tři a čtyři jsem vyčerpáním usnula. Vzbudila mě až o čtyři hodiny později kolem projíždějící noční tramvaj. Cítila jsem se mizerně, tak jsem se rozhodla, že se vysprchuji. Upřela jsem k těm několika pramínkům horké vody veškeré svoje naděje. Jakoby ta voda měla snad moc smýt ze mě všechny problémy a starosti. Lila jsem ji na sebe hektolitry. Kůži jsem už měla celou zpuchřelou a rozmáčenou, když jsem uslyšela z chodby zvuk odemykaných dveří. Okamžitě jsem vypnula kohoutky, hodila na sebe župan a vylítla jsem z koupelny jak namydlená. Na prahu se válely dvě postavy. A jedna nepochybně patřila Petrovi.

„Bože, Petře!“ vydechla jsem hrůzou. Kromě uší jsem viděla totiž jen bláto, bláto a zase bláto.

„Mami,“ zašeptal. Tu jsem si všimla, že to druhé individuum není schopno ničeho a jen ochabující síla paží mého Petra se snaží udržet ho na nohou. Nechal tělo sklouznout k zemi a vztyčil se nad ním. Pevným krokem ke mně přistoupil a zahleděl se mi hluboko do očí.

„Asi bychom si měli promluvit, mami.“ Nebyla jsem schopna odpovědět, jen jsem kývla a ustoupila mu z cesty. Vrátil se ke dveřím, sehnul se a nabral druha na záda. Zmizeli v koupelně a za několik málo minut jsem slyšela zurčení dopadající vody. Seděla jsem opět v obýváku, záda rovná jak pravítko, bubnovala jsem prsty o stolek a sledovala nehybnou tmu v chodbě.

Projela další tramvaj a pak ještě jedna, než konečně opustil s břemenem na zádech koupelnu. Zaplul do svého pokoje, aby se v následují chvíli vynořil nade mnou.

„Mami, to byla Sandra,“ oznámil, jako by se nechumelilo. Vyvalila jsem nevěřícně oči a zalapala po dechu. Dřív něž jsem se stačila nadechnout pro odpověď, začal sám.

„Nebylo fér nechat tě ve strachu, takže promiň. Ale nejsem to já, kdo má problém, i když to tak vypadá. Ale v práci jsem se seznámil s ní a tehdy to začalo. Když jsem si uvědomil, v čem lítá, bylo už pozdě, byl jsem do ní zamilovenej až po uši. Chytl jsem od ní žloutenku a bál jsem se ti to říct, ale snad budu v pořádku. Chtěl jsem, aby s tím přestala, ale ona to vždycky slíbila, vydržela to pár dní, a pak do toho spadla nanovo. Už jsem nevěděl, co s tím mám dělat, ale nedokázal jsem jí opustit. Platil jsem jí kde co. Jídlo, léky, oblečení. Jenže ona to obratem prodávala. Včera jsem jí volal, ale nebrala to. Tak jsem ji šel hledat po známejch, ale nikdo o ní nic nevěděl. Až jsem ji nakonec objevil na Palačáku na nábřeží a to už o sobě nevěděla. Zkoušel jsem ji vzbudit, až se nakonec trochu probrala. Pak zvracela. Teď vypadá už líp a spí. Ale stejně nevím, co bude, až se vzbudí.“

Nevěděla jsem, co říct. Ale uvědomila jsem si, že můj syn mě teď, poprvé v životě potřebuje tak, jako ještě nikdy před tím. Leželo to na mě, jak ohromný balvan.

„Pomůžu ti.“ řekla jsem nakonec. „Musí být určitě něco, co můžeme dělat. Hlavně ji musíme ujistit, že ji máme rádi a že nám na ní záleží.“

„Díky mami.“

 

Dneska jsme Sandru odvezli do Bohnic a s Petrem jsme oběhali tucet doktorů. Nakonec si ho nechali na Bulovce na infekčním. Balvan ze mě spadnul, ale ten plíživý pocit dole ve střevech si tam hnije dál a čeká. Čeká, až mě bude zase moci celou zaplavit.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.10.2004 00:00:00dát kritice tipYossarian
haha, změněná identita? no jo, to trochu znám, taky jsem byl nejdřív Michal z Kolína a najednou nejsem .-)
20.10.2004 00:00:00dát kritice tipKokotka
to neřeš, po tom nepátrej
19.10.2004 00:00:00dát kritice tipYossarian
"už je to opraveno... v posledním odstavci jsem se nechala moc unést tou realitou :-) " ty jsi zmenil pohlaví? :o)
16.10.2004 00:00:00dát kritice tipondrech
tak to ej moooc dobrá věc, chytl jsem to jedním dechem. fakt!***TIP určitě!
04.10.2004 00:00:00dát kritice tipKokotka
díky a budu se snažit...
23.09.2004 00:00:00dát kritice tipMilly
-t- a kritika viz předchozí- víc mě nenapadá... ja to dobře napsaný..
14.09.2004 00:00:00dát kritice tiprozhněvaný_malý_muž
Píšeš upřímně a to je kumšt. Jako bys to sama zažila. Na druhou stranu bys měla trochu zapracovat na přímé řeči. Místy mi přijde nepřirozená.

„Pomůžu ti.“ řekla jsem nakonec. „Musí být určitě něco, co můžeme dělat. Hlavně ji musíme ujistit, že ji máme rádi a že nám na ní záleží.“ - hlavně tohle. Dost pochybuji, že by tohle matka, které právě vpadl do domu její syn s polomrtvou neznámou dívku, řekla. Především poslední věta je hodně strojená. Předpokládal bych, že by matka nejdříve vyzvídala a byla v šoku. Tohle mi přijde až příliš racionální.

Ale jinak dobrý. Takže přeju štěstí do budoucna.

Tip
20.08.2004 00:00:00dát kritice tipmarcela
pekne t*
19.05.2004 00:00:00dát kritice tipKokotka
už je to opraveno... v posledním odstavci jsem se nechala moc unést tou realitou :-)
18.05.2004 00:00:00dát kritice tipKytiii
redaktor prózy
Zajímavé... *
18.05.2004 00:00:00dát kritice tipStvN
Určitě to neni špatně napsaný.
Trochu moc ze života.
Nechce se mi věřit, že je ti jednadvacet.
(Kdo je Lukáš?)
17.05.2004 00:00:00dát kritice tipTragicus
ale ano... mato sve kouzlo a myslenku... ale zakoncil bych to: "diky mami"... presto :


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor