Jarní II

Na jaře díže těsta

a upéct „skřivánky“

jeden se bude bohu rouhat

jeden je šišatý

a jeden zrovna k nebi

se s křikem rozletí

na peci na ležance

se budou přes noc hřát

děravé  válenky

co ráno vykročí

k napuklým semenům

svéhlavě, prudce, asi tak

jak divoce je vítr

na pole nafoukal.

Sny a skutečnost. Jako když na navlhčené čtvrtce papíru rozpouštíš barvy, postupně se rozpíjejí do sebe, a ty nevíš, která barva pohltila kterou, která byla původní. Jak těžké je formulovat přání. Jakoby se stáří projevovalo hlavně tím, že si člověk přestává přát. Tisíce přání, která se dříve líhla jak hnědá kudrnatá ouška na jívě. Šups, byla zima, šups, ještě není jaro, ještě není tak docela jaro, a jíva už se čepejří a červená. Stojíš na břehu, sleduješ, jak se řeka valí, hukot, jakoby za domy zuřila válka, nezažilas to, bojíš se přesto. Stojíš na břehu, pevném, jistém, najednou se břeh utrhne, je to jen zmrzlý kus ledu, a ty pluješ na vratkém kusu kry. Koukáš, jak mizí břehy, mizí prostředí, které znáš. Jedna vesnice, druhá vesnice, a ty pořád na kře. Co se stane, až dopluješ do moře? A sen o holčičce, malé, ve věku mé vnučky. Stojí na stole, stojí na kře, stojí na stromě, hahaha, jak moc se baví, najednou padá, hlavičkou na trnož, hlavičkou na vrbu, hlavičkou na větev, hlavičkou padá. Ten dutý zvuk dopadu. Asi jsem umřela. Já jsem umřela. Zvedám holčičku ve věku mé vnučky, možná, že je to ona, ta moje vůle, že se nic nestalo, holčička se směje. Krvavé skvrny kolem úst, uší, nosu. Vůle nezmůže všechno. Najednou vím, že je mrtvá. Volám, ona je mrtvá. Dříve bych chcípla. Dříve bych z takového snu chcípala týden. Teď jsem nejspíš chcípla už předem. Jakoby se člověk nemohl donekonečna trápit, jakoby poslední žal byl tou injekcí euthanasie, která milosrdně umrtví všechno. Daleko intenzivněji jsem procítila zlobu. Těžko pochopitelné? Že se ženská v žalu zlobí na dítě, které si dovolilo zemřít? A jak se zlobí. A jak moc se zlobí. Protože jak jinak přežít?