Večerní zamyšlení<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Zpěv se nese šerým hájem

z nebe se snáší kapek víc

pár zmoklých diváků předstírá zájem

o naše tváře, o tvoji líc.

Dívám se na nebe přemýšleje

jestli se láska dá rozpůlit

či jestli místo ní prázdnota zeje

holá a smutná jak umrlcův byt.

Obě dvě znám již po léta dlouhá

první však déle v srdci jsem měl

jak má teď po ní zbýt vzpomínka pouhá

může jen blázen chtít, bych zapomněl.

Věrnost má úzce mě ke druhé pojí

nesnes bych pohled na její pláč

rozum mi šeptá, že čas vše hojí

že truchlit pro chvíli nebude nač.

Však bude, bude proč plakat

slza pak steče na její tvář

když budu jednu z nich v náruč svou lákat

druhé z úst zmízí úsměvu zář.

Srdce teď svírá mi kovová spona

bodá a nutí mě tázat se stále

která je světlem mým, ona či ona

bych ve tmě nestanul nenadále.

V bludišti, kterému říká se láska

ač stojím v počátku, ztracen jsem již

už vím, že občas jak bublina praská

bezbranná je jako před kočkou myč.

Proč však, to málokdo vysvětlit může

proč se vzdech milenců rozlehne krajem

pár kapek dopadlo na kvítek růže

a zpěv se dál nese ztemnělým hájem..