Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V zákrytu nemoci

22. 05. 2004
0
0
1812
Autor
Meggie

Seděla v bílém koženkovém křesle, se kterým ostře kontrastovaly její černé šaty. Byly to její oblíbené, šaty "pro štěstí". Nosila je při významných událostech, věřila, že jí nosí štěstí. Dneska se účinek zatím nijak nedostavoval. Zarývala černé dlouhé ostré nehty čím dál hlouběji do bílého opěradla.Napadlo jí, že tam možná budou mít díry. Přišlo jí to směšné. Zoufale hledala cokoliv směšného, aby to přebilo tuhle vypjatou situaci. Teď, teď to přijde. Buď a nebo. Život,nebo smrt? Jako na kolotočích...Už se to roztáčí, už se to rozjíždí...Dámy a pánové, naše kolo štěstí. Kdo dnes vyhraje? Doktor se pomalu nadechuje. Cítí,jak jí po zádech stékají pramínky potu. V ordinaci byla zima, na to, že je květen, sprostá zima. Přestože byla už dávno vysvlečená jen v tílku,cítila,jak jí hoří tváře,jak je celá v jednom ohni.

"Víte, jedná se o určitou specifickou poruchu krvetvorby. Zatím vyšla většina testů negativních, ale..." doktor zaváhal. Mlč,proboha mlč už!!! Chtělo se jí křičet. Ale ve tváři se jí nepohnul jediný sval.Takže je to tady. Cos chtěla, nic jinýho jsi přece nečekala,ne? Prostě je to tak. Jen pár písmen,co to znamená. Co? Třeba to, že jednou půjdu kolem řeky, ruku v ruce se svojí láskou, a třeba mu zčistajasna umřu v náručí. I to se může stát.... NE! Víc nemohla poslouchat, vyběhla z ordinace,odtud i ven z kliniky. chci být sama, musím být sama a zároveň toužím po někom,kdo by mě objal a řekl Tak to není, neboj se...nebo někdo, kdo by mě probudil. Co když je to všechno jen sen? Mívám přeci občas noční můry, no jasně, tohle je jen jedna z nich, tak honem, vzbuďte mě někdo! Ba ne...ta ulice,auta,lidi,tohle všechno je moc skutečný. To,jak se na mě dívaj, to,jak sedím na zemi uprostřed chodníku i to, jak se mi kutálejí slzy....zvedla se,automaticky oprášila černé šaty (určitě o nich ještě někdy řeknu, že jsou pro štěstí!) a vyběhla. Co na tom, že přes slzy nevidí, stejně nepřemýšlí o tom,kam běží. Silnice? No a... teď už je všechno jedno. Stejně...má leukémii.


Perchta
16. 09. 2004
Dát tip
bez smrti zivot neni

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru