Ty, ty Samoto, tak

ráda mì s pláèem necháš.

Nìkdy jak bezbranný pták

odlétáš, mne tu však necháš.

Já nechci, ikdyž myslím,

èastokrát na to jejich štìstí.

Jaké by bylo tak ho cítit

Jenže vím, že jak podzimní listí

se chová, slunce nenechá svítit.

Když chvíli,

veselím se, bez tebe, ty opeøenèe.

Sníh tu - bílý

padne na mé srdce, a já volám!

Volám Tebe, Samoto s køídly lehce,

možná více podobnými sovám.

Sova však nikdy nechce

vìdìt, kam se bez Samoty schovám.

Proto já se v krytu

svého pokoje, èi bytu

tiše ukrývám a prosím.

Tebe, pøítelkynì. Tebe v srdci nosím.

Vra se ke mnì,

já nezatoužím více

sama a ve tmì

porozsvìcet svíce.

I svíce lásky pouhá

jednou... jednou vyhoøí.

Je to pohádka, snad dlouhá,

nìkdy ne, nìkdy se hned ponoøí.

Proto pojï... navra se

budu jako døív s Tebou, Samoto, se bát

proto pojï... posaï se

budu jako døív s Tebou, Samoto, zamilovaným se smát.